Tomáš Zahradníček: Jen se, milánkové, mezi sebou sežerte

[MF Dnes, 23.3.2010, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Polský Ústav národní paměti nařídil otevření hrobu a prozkoumání ostatků Stanislawa Pyjase, který za podivných okolností zahynul v květnu 1977. Tato smrt, jejíž oficiální výklad od počátku budil podezření, patřila k přelomovým okamžikům v dějinách východoevropské opozice.

V té době v Polsku, jinak proslulém celkově nižší mírou útlaku než Československo, vrcholila jedna z perzekučních vln. Vypadalo to, že se politický i bezpečnostní aparát rozhodl poměry v zemi zvrátit a vynutit si větší poslušnost. Stejně jako v té době v Československu, kde si vláda vzala za podnět prohlášení Charty 77.

Poláci měli problém nemenší, od roku 1976 tam působil Výbor na obranu dělníků. Jeho vůdčí myšlenka, že vzdělanci, umělci a studenti mají pomáhat v nesnázích dělníkům, kteří by jinak byli vydáni na milost policejní šikaně a soudní nespravedlnosti, přivedla k opoziční činnosti novou generaci tehdejších studentů - a mezi nimi Stanislawa Pyjase.

Pomalu končil studia polštiny v Krakově. Bydlel na koleji a patřil tam k vůdčím postavám studentského kroužku, v němž se sešlo hned několik důležitých postav polské opozice. K Pyjasovým nejbližším patřil Bronislaw Wildstein - právě on v roce 2005 zveřejní jmenné seznamy z registrů polské tajné policie, jimž se říká Wildsteinův seznam. A také Leszek Maleszka, později odhalený jako jeden z nejvýkonnějších agentů v prostředí polské opozice. Pozoruhodný přátelský kroužek sledovala tajná policie, takže mohla zaregistrovat, jak se během roku 1976 propojuje s Výborem na obranu dělníků a stává se jedním z jeho krakovských středisek.

Pyjasovo tělo bylo objeveno ráno 7. května 1977 v průjezdu v historickém centru Krakova. Vyšetřování úmrtí tehdy skončilo sdělením, že zemřel následkem opilosti a pádu ze schodů. Od prvního okamžiku tomu však nevěřil nikdo v polské opozici ani mezi krakovskými studenty. Podezření stupňovala skutečnost, že ohledání svěřili vyšetřovatelé lékaři pokládanému už dříve za nedůvěryhodného.

Pyjasova smrt vstoupila do historie jako politická vražda, ať už si ji lidé vykládali jako „pracovní nehodu“ policistů, kteří Pyjase chtěli postrašit, nebo jako provokaci, jíž si policisté vynucovali větší pravomoci.

V celém Polsku začala po zprávě o Pyjasově smrti opozice organizovat pouliční protesty - a policie zatýkat. Během několika dní skončilo v celách devět organizátorů protestů, desítky dalších byly po výstraze propuštěny. Celá režie nasvědčovala tomu, že se připravuje proces na československý způsob, v němž bude opozice obviněna z šíření paniky a pomlouvání státních orgánů kvůli Pyjasovu úmrtí a klíčoví muži dostanou výstražné tresty.

Po krátkém ochromení se opozice vzchopila k protiakci. Uspořádala společnou hladovku tří generací polských opozičních intelektuálů ve varšavském kostele svatého Martina, které se dostalo značné publicity ve světě. Tímto riskantním tahem polská opozice zvítězila: na další výzvu a otevřený střet vláda nebyla připravena. Vzhledem k počínajícímu ekonomickému kolapsu se jí vůbec nehodil. Proces se nekonal, všichni zadržení se rychle dostali domů. Tajná policie se stáhla a opozice mohla rozvinout činnost.

Zůstala tu však podezřelá smrt krakovského studenta - a legenda s ní spojená. Vyšetřování se neúspěšně obnovuje od roku 1991. Rozhodnutí Ústavu národní paměti k exhumaci Pyjasova těla se hned stalo předmětem polemiky. Jako už tradičně každé počínání těchto institucí způsobilo další kolo hádky v rodině, mezi někdejšími opozičními aktivisty, rozdělenými dnes na zastánce a kritiky ústavu. Postkomunistický tábor to sleduje s výmluvným mlčením, i když mám dojem, že jim přitom škube v koutcích.

Pokud správně odezírám, tak tiše říkají: Jen se, milánkové, mezi sebou sežerte.