Tomáš Zahradníček: Češi a Slováci ztracení v překladu

[MF Dnes, 31.3.2010, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Před dvaceti lety schválili poslanci změnu názvu státu. Vypadlo z něho označení „socialistická“ a na jeho místo přišlo „federativní“. Kompromis uzavřený 29. března 1990 po dvou měsících debat zachovával název „Československo“, jehož se západní část federace nedokázala vzdát, zatímco ve slovenštině zaváděl název „Česko-Slovensko“. Několik týdnů, než se stát opět přejmenoval, měl dva názvy, což tehdy poslanci pro uchlácholení veřejnosti i sebe samých vykládali jako gramatický detail.

Po dvaceti letech znějí českému uchu tehdejší debaty „pomlčkové války“ překvapivě. Úplně mě vyvedlo z míry, jak hloupě a omezeně teď znějí stanoviska českých mluvčích, kteří mi tehdy hovořili z duše. A jak samozřejmě a přesvědčivě vyhlížejí postoje mluvčích Slovenska, jež mi zněly trapně a popleteně. Jestli se nepletu, sdílel jsem prostě v této věci bez jakékoli přidané hodnoty obvyklou českou ignoranci – asi tak jako většina z vás. Slovenská škola nás z ní vyváděla, mě se nechtělo, byl jsem ve své omezenosti příjemně zarochněn. Dlouhá léta po rozlučce se Slováky jsem ještě nemohl číst ve slovenštině názory na Československo bez jistého pohnutí. Jako by lidé z někdejšího východu federace měli zvláštní schopnost upozorňovat na věci, které by člověk radši nevěděl.

Zrovna tak jako rušitelé českého míru Slováci působili ve Federálním shromáždění. V Praze, za naším Národním muzeem, za přítomnosti naší vlády národní jednoty, kterou řídil průsvitný pražský Slovák, co mluvil úplně jako my, jenomže slovensky, se objevovali úplně jiní Slováci a říkali divné věci. Jeden z nich, Pavol Bagín, prohlásil, že plno lidí na světě vůbec netuší o tom, že nějací Slováci existují, protože je jejich jméno skryto v názvu státu způsobem, který je pro většinu cizinců nepochopitelný. A že Slováci nemají žádný důvod takové věci neříkat a tiše vděčně mlčet, protože projekt Československa byl od počátku výhodný pro obě strany a Čechy nemotivovala láska ke Slovensku, ale praktické ohledy. V dubnu 1990 takový výrok od slovenského poslance za KSČ vzbudil v zasedací síni pozornost jako nebývale ostrý a radikální projev. Pohoršení je pryč. Měl pravdu.

Trapně je mi dnes naopak z projevů českých poslanců Občanského fóra, právě z těch, které se mi tak líbily. Miloš Zeman se Slovákům posmíval, a ještě to vydával za projev tolerance. Petr Kučera přizvukoval tónem učitelky, Michael Kocáb hovořil jako vyslanec nepřítomného sultána, jehož by sněm neměl ranit: „Anebo by snad někdo chtěl, aby se prezidentovi, kterého máme všichni tak rádi, po čtyřech měsících rozpadla republika pod rukama?“ Na rozdíl od Slováků Češi z Občanského fóra v těch dnech mluvili vzrušenou revolučtinou, která s odstupem času zní nabubřele a srandovně.

Divné to je. Slovo Československo, na jehož hájení vynaložili čeští politici a novináři před dvaceti letech tolik sil, se zatím propadá do ztracena. Stále častěji vidíme, že se na něj i v české společnosti zapomíná, přestává se používat, zpětně se odděluje z našich osudů, jako by snad ani pořádně nebylo.

A to celé zapomínání provází česká milosrdná sebelež. Podle ní jsou dnes vztahy mezi Čechy a Slováky lepší než dřív, jak včera zopakoval český premiér po setkání se slovenským kolegou. Ovšem asi tak, jako se zlepší vztahy se spolubydlícími, když se člověk odstěhuje a přestane je vídat.

Po dvaceti letech mi naše účast v pomlčkové válce připadá jako pěkný průšvih, navíc dodnes nepochopený. Vesměs si pamatujeme jenom tolik, že si Slováci zvolili Vladimíra Mečiara, vyhlásili nezávislost a přestali jezdit do Prahy. Když jsem si teď s odstupem přečetl české projevy z jara 1990, úplně je chápu. Také bych na těchto řečech vyhlásil nezávislost, kdyby to jen trochu šlo.