Úvod | Obec Miličín | Obce a lokality | Knihovna | Pohlednice | Příroda |
Tomáš Zahradníček: Ze všeho nejdůležitější jsou okraje[MF Dnes, 7.4.2010, str. 10] - ukázat všechny fejetonyK desátému výročí úmrtí uspořádal Patrik Benda výbor z esejistického díla svého otce Václava Bendy. Trefil se mi tím do potřeb a nejenom mně. Mezi náma holkama a klukama, co spolu mluvíme o nejnovějších dějinách, nosí dneska knížku Noční kádrový dotazník a jiné boje u sebe každý a o Bendových textech z let 1977–1989 se zapřádají hovory. Václav Benda je mezi námi přítomen v zástupech následovníků, zaživa nikdy neměl takový vliv. Před dvaceti lety byla Bendova politika vůči minulosti, již můžeme stručně shrnout jako antikomunismus, vmédiích bez zastání. Dnes si pustíte televizi, rádio a mluví k vám Václav Benda ústy moderátorů a reportérů. Vůle k černobílému vidění a silným slovům měla na počátku polistopadové éry mezi význačnějšími politickými aktéry jen několik málo kmotrů. Nejdůležitějším z nich byl právě Benda. Jeho cesta do politiky vedla přes Chartu 77, kterou si vybral za svůj osud. Na konci šedesátých let vystudoval v Praze filozofii a bohemistiku, na počátku sedmdesátých teoretickou kybernetiku. S manželkou Kamilou si pořídili pět dětí. Ještě mu nebylo ani třicet roků a na podzim 1977 šel podepsat Chartu. O několik měsíců později napsal slova, která představují svébytný Bendův vklad do atmosféry opozičních debat: „Pochopte prosím, že se jen obtížně dopracovávám mentality oběti nebo mučedníka –mému habitu by daleko spíše vyhovovala tanková divize, městská guerilla či prostě postaru vztyčit praporec s křížem a vytrhnout na hlavní město.“ Toto byl Bendův vstup na scénu: mladík vyzývavě vztyčující „praporec s křížem“. Literátskými gesty na někoho působil přitažlivě, v jiném vzbuzoval rozpaky. Počítám se k prvním. Vysvětluji si to tím, že se mě celý Bendův projekt znovuvzkříšení národa v katolicismu málo dotýká. Z velkého odstupu působí jeho teze jako milé fanfarónství. Dávno patří do české intelektuální tradice vynacházet si zdánlivě beznadějné, okrajové polohy. Vymknout se realismu a menšinovou pozici mazaně využít. Bendovi rozumím jako člověku zakořeněnému právě v této linii. Čtu jeho texty jako zúročení šedesátých let, během kterých část mladé generace dospěla k přesvědčení, že to podstatné se vždy děje na okraji a pouze na okraji. Formovalo ji objevování Kafky, Klímy, Demla a dalších – právě tudy došla ke konverzi. V tom nacházím Bendův paradox. Našel si svůj okraj v katolicismu a pak vystoupil s programem, že z něho učiní středobod českého národa. Martin C. Putna před časem napsal přesvědčivý výklad neúspěchu této snahy jako prohry (Václav Benda aneb „Václav Havel catholicus“, Souvislosti č. 3/1989). A také další někdejší mládežníci z bendovského gravitačního pole vyprávějí – Putna to napsal výborně – že Benda se především cítil být povolán „k roli politického vůdce národa“, který se měl obrodit v katolické víře a konzervativních hodnotách, což na pár chvil na přelomu osmdesátých a devadesátých let nevyhlíželo utopicky. Není důvod pamětníkům nevěřit. S odstupem však tento argument pozbývá na síle, stejně jako je nakonec docela jedno, jak přesně vypadaly Kafkovy či Demlovy sny o velkém životním úspěchu, poněvadž je jisté, že také nějaké snili. Ne jimi, ale uskutečněným psaným dílem jsou pro nás důležití. Obdobně spatřuji Bendův triumf v okouzlujícím esejistickém díle z doby před listopadem 1989 a mávnu rukou nad podstatně méně zajímavými projevy z doby polistopadové, jež doprovázely jeho politickou dráhu. Co se mu vlastně stalo – a tolika jiným spolu s ním? Třeba to je všechno tím, že v listopadu 1989 děti šedesátých let v čele s Václavem Havlem zapomněly na to, že nejdůležitější jsou okraje. Zasedly do parlamentu, do úřadů a nic zajímavého už nikdy nenapsaly. |