Tomáš Zahradníček: Zmatek jako v českém filmu

[MF Dnes, 28.4.2010, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Když dostoupí maglajz vrcholu a jeden se v něm už nevyzná, říkají takové situaci v Polsku „český film“. Pořekadlo se užívá docela běžně. Dostalo se mi vysvětlení, že rčení připomíná zmatenou komedii, v níž se polští diváci nedokázali vyznat, ale jakou, to mi nikdo říct nedokázal. Až jsem se v učeném pojednání o polsko-českých vztazích dočetl, že jde o poválečný film Nikdo nic neví. Mé pátrání tím nadlouho skončilo. Snímek jsem neznal a k jeho promítání jsem se žádnou náhodou nenachomýtl. Až teď mi přišel do rány, za pár korun je na DVD k mání v každé trafice. Očekával jsem ostudnou hloupost, která byla pro sousedy tak strašlivá, že zlidověla. Ale ouha, z polského pořekadla na mě vyběhla nečekaně zajímavá podívaná. Film Nikdo nic neví používá válečnou Prahu jako kulisy pro klasickou grotesku. Hlavní padouch, český Němec Fritz Heinicke, jehož vydírání spustí zápletku, je především nemehlo a ožrala. Celý film spočívá v tom, že se dva tramvajáci marně snaží zbavit jeho převážně bezvládného těla v uniformě s hákovým křížem. Postupně ho tahají v koši na prádlo, pouzdru na basu, vozí ho v dětském kočárku, na dvoukoláku a v dodávce, ale zdánlivá mrtvola ožívá a vrací se k těm, kteří se jí nutně potřebují zbavit.

Roli bezvládného, zpíjejícího se a chrápajícího padoucha si ohromně užil Eduard Linkers, komik z předválečných vídeňských kabaretů. Snažili se i Jaroslav Marvan a František Filipovský, kteří chrabré tramvajáky pojednali jako snaživé, leč upachtěné smolaře ve stylu Laurela a Hardyho. Provázejí diváky pražskými ulicemi a divadelním zákulisím, kde vyvolají předčasné povstání proti okupaci, jehož účastníci se po prohlédnutí omylu sami zase obezřetně rozejdou.

Premiéru měl film na konci listopadu 1947 a politická kritika ho přijala nevlídně. Komické duo Marvan - Filipovský na Barrandově rozpustili a nic podobného se u nás dlouho netočilo. Nastala éra seriózních partyzánů a koncepčního, třídněpolitického přístupu k soudobým dějinám, jehož zastáncům při vyslovení slova legrace naskakovala kopřivka.

Hádám, co pražské grotesce v roce 1948 asi říkali polští diváci. Nenacházím nic, co by na ně mělo udělat zvláštní dojem. Pitoreskní pražské figurky Čechů i Němců hladce zapadají do tradičního obrazu zemičky, v níž se dějí malé historky. (Sebeironie ve vyobrazení českých osudů přijde v Polsku v devadesátých letech 20. století dokonce do módy. Český kulturní kód z těchto debat vyjde ze srovnání s převažujícím domácím přístupem založeným na sebeheroizaci podstatně lépe než kdykoli předtím, kdy se nad zemité srandičky z městských periferií sousední kultura se svým šlechtickým rodokmenem cítila povznesena.)

Pátrání po tom, proč se právě tato komedie v Polsku proslavila, končím zklamáním. Hodnotný poznatek o kulturním nedorozumění mezi sousedy jsem z něj nevykoukal. Obávám se, že polské rčení vzniklo úplně obyčejně, vylepením poutačů s nápisem: Nikt nic nie wie. Czeski film. Vtipálci a slovní žongléři začali obě části reklamy zaměňovat, anekdota se ujala a výsledné rčení zlidovělo. Ani se k tomu nemuselo zajít do kina.