Tomáš Zahradníček: Kemo a čemo slóži Moraváci

[MF Dnes, 5.5.2010, str. 10] - ukázat všechny fejetony

V předvolební vřavě po Moravě nic nezbylo. Právě před dvaceti roky se všechny strany mohly přetrhnout, aby o ní zařadily aspoň na poslední chvíli něco pěkného do programu. Výzkumy od počátku roku 1990 ukazovaly, že podstatná část voličů se tam chystá volit moravskou rukou. Že mají vlastní starost o zmizelou zemi. Tu a tam po ní něco zůstalo, třeba orlice ve znaku nebo zemské muzeum, ale vypařil se fundament.

Při výkladu roku 1989 ve střední a východní Evropě se s oblibou v devadesátých letech používala metafora s Šípkovou Růženkou. Podle ní komunistické vlády staré problémy těchto společností nevyřešily, ale umrtvily a tabuizovaly. Po zlomení kouzla znovu ožívaly věci, které by za normálních okolností už dávno neexistovaly, aspoň ne ve své staré podobě. V pohádce mohl po probuzení princezny i kuchtík dosmažit lívanec, těsto zůstalo čerstvé, oheň nevyhasl.

Pro vykreslení rodícího se politického života v českých zemích po 17. listopadu 1989 je třeba pohádkový příměr ještě trochu zkomplikovat. Společnost „neusnula“ celá ani „neusnula“ najednou. Vznikl pozoruhodný časoprostorový chaos: část veřejnosti prožívala listopad 1989 jako prosté pokračování minulých měsíců, další v něm však chtěli vidět pokračování roku 1968, jiní politický návrat před rok 1948 nebo 1938. Otázka, na co z minulosti vlastně rodící se polistopadový svět navazuje, stála před každým jednotlivcem i všemi nejrůzněji definovanými kolektivy. Vedle sebe a proti sobě se hlásily k životu různé tradice. Soutěžily o pozornost a uznání, práva a pozice, zastoupení na náměstí, v čítankách i v politice. Společné měly dohromady to, že jejich příznivci změnu neprožívali jako revoluci zahajující novou éru uspořádání společnosti, ale jako restauraci, návrat k východisku.

Východiskem Moravy mohla být samospráva definitivně zrušená v roce 1948. Nebo boj za její obnovení, který vynuceně ustal po srpnu 1968. Návrat k této prioritě vypadal jako samozřejmost na Moravě, zejména v jejím hlavním městě, v Brně. Ne tak v Čechách či v Praze, kde se na Moravany a jejich politizaci hledělo s překvapením a pomalu se stejným nesouhlasným údivem jako na roduvěrné Slováky.

Začalo chlácholení Moravy. Jaroslav Šabata ohlásil už na konci února 1990 ve Federálním shromáždění ustavení moravského kola, jež mělo sebrat vítr z plachet cizím, neobčanskofórovým Moravanům. Manévr se však nevydařil, snad byl až příliš průhledný, a tak v červnu 1990 získalo Hnutí za samosprávnou demokracii -Společnost pro Moravu a Slezsko v českých zemích třetí místo hned za Občanským fórem a komunisty. Na Moravě ho tehdy volil každý třetí!

Dnes zní taková informace jako zvěst z šerého dávnověku. Když se porevoluční prach usadil, Morava ve svém nadšení pro sebe samu vychladla. Svou první volbu většina voličů opravila. Dostali i Moraváci chuť na jiné koblížky, které jsme jim podstrkávali z Prahy, na kuponovou knížku a žertíky Miloše Zemana. Nakonec se pokorně rozestoupili podle českého dělení na celostátní politické strany, jež jsou na Moravě samozřejmě velicemoravské, jinak úplně stejné. Pár posledních mohykánů sdružených kolem nepočetných veteránských spolků moravských bojovníků se aspoň na internetu táže: Kemo a čemo slóži Moraváci? (Nádhera, co? Kdo se takhle dneska ještě umí zeptat?)

Zjištění, že se historik Jiří Pernes donedávna angažoval v jednom z těchto spolků, ve straně Moravané, se sice přetřásalo jako jeden z kádrových škraloupů nového ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů, ale právě tento bod celkem milosrdně, asi jako podivínství srovnatelné se zjištěním, že se po večerech učí kantonskou čínštinu nebo chová v Brně sklípkany.

Normální to není, ale nestřílí se z toho a s politickým provozem to už vlastně vůbec nesouvisí.