Tomáš Zahradníček: Další a další aféry s opisováním

[MF Dnes, 17.5.2010, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Kdo se před třemi lety dožadoval přísného posouzení dokladů, že plzeňský profesor Ivo Budil opisoval, nemůže teď držet pusu v případě Jiřího Pernese. Rozdíl je pro mě osobně citelný, i když spočívá vlastně jenom v tom, že prvního jsem skoro neznal, zatímco druhý je kolega z Akademie věd. Nedá se svítit. Nejhorší jsou ostří hoši, kteří rázem otupí, když přijde řeč na jejich známé, takže ve společnosti veškeré kritické napětí nakonec vede po linii „naši“ a „cizí“.

Odvoláním z čela Ústavu pro studiumtotalitních režimů Pernesova opisovačská aféra nekončí. Musí se s ní porovnat i Akademie, jejímž vedoucím pracovníkem zůstal. Příklady opisování, jak je zveřejnil Týden, vyhlížejí hrůzostrašně. Budou se projednávat znovu, tentokrát v etické komisi Akademie.

Když před lety došla etická komise Západočeské univerzity k závěru, že se profesor Ivo Budil ve svých knihách dopustil závažných pochybení, doprovodila nález názorem, že parafráze cizích prací se objevily ne v ryze odborných dílech, ale v knihách stojících „na pomezí populárního textu, kde nároky na citační čistotu nejsou tak přísné, a vědecké práce“.

Nyní se Jiří Pernes hájí podobnou argumentací. Pár slov o tom. Nic víc než to, co jsem na tomto místě před třemi lety tvrdil o Budilově případu:

1. Když je veřejně činná osoba podezřelá z porušování pravidel, která má z titulu své funkce akademického hodnostáře kultivovat a chránit, nelze se vyhnout veřejné diskusi. Akademici stále soutěží o tituly, posty, granty a další požitky hmotné i symbolické. Podezření, že jeden úspěšný účastník používal nedovolené prostředky, se musí osvětlit. Kvůli poraženým i proto, aby soutěž mohla pokračovat.

2. Nepůvodnost má ve společenských vědách mnoho podob. Aféry slouží pro vyjasňování toho, kde stanovujememeze, co pokládáme za přečin.

3. Opisovat se nesmí. Když se někdo pod opsaný text podepíše jako autor, dopouští se podvodu. Pojem popularizační dílo se v českém akademickém světě stal zavedenou omluvenkou pro rabování starší odborné literatury a knih v cizích jazycích. Omluvenka je to podle mého neplatná.

Knihy a články se přednostně nedělí na vědecké a populární, ale na původní a opsané. První dělení pokládám za nedůležité a nejisté, druhé za zásadní a průkazné.

Průšvih spočívá v tom, že posuzování pracovních výsledků je ve společenských vědách vždy nedostatečně objektivní. Měřit závažnost myšlenek není nic snadného, a tak se z nezbytnosti měří také hory popsaných stránek. Jenže při troše cviku a otrlosti lze popisovat stránky pro výkaznictví a za honoráře hbitě, s minimální přidanou hodnotou i skoro bez ní, a stírat tak rozdílmezi výsledkem výzkumu a výsledkem listování. Prvním způsobem se kniha píše mnoho let, druhým několik týdnů.

Vyhledávání plagiátů a podvodně získaných titulů se stalo běžným tahem v mocenských střetech uvnitř akademických institucí i mimo ně. Není vlastně divu. Zatím je to u nás strategie k uzoufání úspěšná.

Když jsem byl mlád, učil na naší škole odhalený plagiátor, jehož případ nikdy nebyl v tisku zveřejněn. Učitelé si mysleli, že o tom studenti nevědí. Věděli jsme to všichni a propadali se hanbou, jak nás tím ponižovali.