Tomáš Zahradníček: Povolební děs z prázdna

[MF Dnes, 2.6.2010, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Přátelé a známí se po volbách tetelili blahem, volali si mezi sebou a gratulovali si k výsledkům. Také nám psali a telefonovali a gratulovali, protože předpokládali, že výsledky prožíváme se stejným nadšením jako vítězství „našich“. Člověk se vůči kamarádům cítil skoro až provinile.

Rozdílová zkušenost se jmenuje Akademie věd. Je to sotva rok, co jsem se s dalšími pracovníky zapojil do boje proti její hloupé likvidaci (čímž chci říct, že tento postoj vůbec nevylučuje chytrou recyklaci v něco prospěšnějšího, než Akademie představuje teď). Poprvé jsem měl příležitost pozorovat politické strany jako účastník jednoho veřejného sporu. Nečekaný zážitek, přirovnatelný snad k rozdílu mezi koukáním na hokej a hraním hokeje. Z kluziště všechno najednou vypadá zatraceně jinak.

Hlavní zkušenost, na niž teď od voleb pořád myslím, je taková, že české politické strany jakožto společenské struktury ve skutečnosti neexistují. Teoreticky se už delší dobu všichni pozorovatelé české politiky shodují v tom, že malý počet členů je velký problém všech stran. Praktický dosah takových poměrů však v plné hrůze pochopíte, až když si na něj sáhnete v praxi. Typický výjev pár dní před volbami perfektně popsal Tomáš Feřtek ve zprávě o tom, jak pořádal předvolební diskusi o školství mezi odbornou veřejností a zástupci politických stran. Čtěte jeho příspěvek na Respekt. cz, vřele doporučuji. Za sebe dodávám, že tu ctihodný kolega popsal opakující se příhodu. Chcete o něčem mluvit s odpovědnými lidmi z největších stran a zjistíte, že nikdo takový ve skutečnosti není. Nechcete se hádat o jednu suchou haluz u Paďous, ale pohovořit o změnách v systému veřejného školství, přičemž nezastupujete firmu svojí babičky, ale celostátní profesní sdružení odborné veřejnosti. Saháte do prázdna. Ani před volbami vám nezvednou telefon, neodpovědí na dopis – a to ani ti z nich, kteří mají jako poslanci hrazen administrativní servis ze státního rozpočtu. Těch několik málo jedinců z řad politiků, kteří na výzvu odpovědí a v předvolením čase přijdou, nemá vlastně o čem hovořit. Po pár minutách vychází najevo, že problematice ve skutečnosti nerozumějí.

Odtud moje chmury. V posledním roce jsem si ve sporu mezi ČSSD a ODS zoufal, protože jsem se najednou ocitl uprostřed utkání a na ledě objevil, že zdánlivý souboj tu mezi sebou vedou dvě hrůzu budící prázdna. Ani „velké“ strany neměly odborné zázemí a členstvo, které by dávalo minimální záruku, že když do něčeho říznou, tak to učiní promyšleně a kompetentně. Mezitím jsem zjistil, že je mi nakonec fuk, jestli hodlají jít na určitý problém pravicově, nebo levicově, že bych dal přednost chytrému levicovému před zbrklým pravicovým, a naopak, jenže skutečnou volbu tu reálně máte mezi dvěma nedomyšlenými blbostmi upečenými se stranickými sponzory za zavřenými dveřmi.

No a teď za jásotu mých kamarádů na led nastupují dvě další družiny, které jsou sociálně vzato ještě míň než nic, pouhé balony s reklamními slogany, a jdou to tady celé z gruntu reformovat. Proto žádná euforie, ale děs z prázdna. Tož tak.