Tomáš Zahradníček: Poučná vzpomínka na únor 1948

[MF Dnes, 16.6.2010, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Pana Šulce můžete potkat v Praze. Přijde na besedu o politice, ekonomii či historii, před začátkem usedne do třetí řady. Bez hnutí sleduje program, v diskusi nic neřekne a rozvážně odkráčí domů. Málo a nerad mluví, zato výborně píše. Nepůsobí dojmem velebného kmeta, čtyřiaosmdesát roků byste mu nehádali. Sedl jsem si posledně k němu, děkoval za knížku pamětí a omlouval se, že jsem je ještě nepřečetl. Až teď jsem se do nich pustil, učetl je na jeden zátah. Nosím je v tašce a koho potkám, tomu z nich předčítám.

Jmenují se Z jeviště i zákulisí české politiky a ekonomiky - Vzpomínky novináře a ekonoma 1945-1995. Zdislav Šulc v nich vypráví o důležitých věcech. O redakci Rudého práva, kam nastoupil v roce 1947. O ústředním aparátu komunistické strany, kde na začátku 50. let působil jako vedoucí tiskového odboru. O Vysoké škole politické, kde studoval na začátku 60. let. O tom, jak od jara 1968 vládl redakci Rudého práva jako zástupce šéfredaktora, vládl jménem ekonomické reformy, již jako spolupracovník Oty Šika propagoval. Píše i o odvetě a následném přeškolení z ekonomického komentátora ve vulkanizéra. A také o částečné satisfakci a návratu na veřejnou scénu po roce 1989 jako poradce a komentátor, avšak na politicky málo úspěšné straně oponentů Václava Klause.

Pro část generace narozené ve druhé polovině 20. let to byla vlastně životní dráha docela běžná. Vzpomínek Šulcových vrstevníků, kteří jí spolu s ním v různých prostředích procházeli, už vyšla řádka. Promě jsou tyto jiné a zajímavější tím, že jim rozumím lépe. Věci, které jsem už dřív zaslechl a tušil, se tentokrát opravdu dozvídám. Snad je to suchým podáním zbaveným všech okolků. Zažívám také profesní solidaritu s někdejším elévem z Rudého práva, už také vím, jak je pro mládence snadné napsat do novin články, které po pár letech vyhlížejí notně přitrouble.

Dále se mi na výkladu líbí, že nekoketuje s duchem dnešní doby. Na to už musí být formát, vydat teď hezkou vzpomínku na kartáč u Rudolfa Slánského, v němž stranický šéf vystupuje jako sympatická figura.

Nebo připomenout si únor 1948 jako svou velkou naději, že „přestanou všechny ty spory a hádky, ke kterým mezi vedoucími politiky docházelo a jimž řadový občan většinou nerozuměl“.

S potěšením zjišťuji, že v tomto Šulcově podání si únor 1948 docela dobře dokážu představit, že rozumím jeho reakci a najednou mi není cizí (i když jsem v posledním roce zrovna nepatřil k těm, kteří jsou nadšeni z úřednické vlády). V Šulcově podání na mě dráha komunistického žurnalisty a politického ekonoma nepůsobí jako příběh z jiného světa, ale ze světa velice našeho. Jako příběh o nás všech, kteří jsme nebyli rokem 1989 zbaveni nebezpečí, že se přikloníme na špatnou stranu, uvěříme hloupostem a budeme je šířit dál, že podlehneme svodům, chybně spolehneme na zdánlivé autority a z horlivosti dobře posloužíme špatným věcem.

Zdislav Šulc své paměti vydal v malém počtu výtisků nákladem Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky jako interní tisk, takže je v knihkupectví nedostanete. Chtěl bych věřit v další, pořádnější vydání této poučné knížky. Můj výtisk už je totiž nejen povážlivě očten - ale také zamluven na rok dopředu.