Tomáš Zahradníček: Přesně rozostřený obraz

[MF Dnes, 7.7.2010, str. 12] - ukázat všechny fejetony

Knižní životopis nejznámější české vězeňkyně, letos jedenadevadesátileté Ludmily Brožové-Polednové, nazval Petr Zídek Příběh herečky. Po přečtení v tom názvu cítím dávku rozpaků. Kdybych se snažil charakterizovat jeho práci, nabízí semi slovo rozostřování. Knížka není rozvedením žádného z jednoznačných obrazů, jež při procesu s někdejší prokurátorkou kolovaly ve veřejném prostoru. Pídí se po vedlejších aktech, po okolnostech a souvislostech, které vtahuje do svého líčení. „Herečkou“ tu byla hlavní hrdinka nazvána spíš z nezbytnosti knihu pojmenovat než z jistoty, že 50. léta jsou přehledný terén a všechno je tam jasné a snadné.

Autora znám po čertech dobře od doby, kdy jsme se potkali v jedné třídě na michelském gymnáziu a vydávali tam spolu školní časopis. Vyvolili jsme si stejnou profesní kombinaci novináře a historika, což jsou činnosti, které se spolu vlastně moc rády nemají. Každá táhne jinam. Jedna žádá pohotovost, druhá obezřetnost. Jedna navádí ke zkratkám, druhá k hromadění podružných údajů a zaplétání souvislostí. Pozoruji, jak se tyto dva protisměrné pohyby sesterských identit v lidech perou, protože ve mně se mydlí čím dál zuřivěji.

V Zídkově knížce to vyhrál historik nad novinářem. On totiž paní Brožovou-Polednovou z ničeho neobviňuje. Ani ji nehájí. Jenom dokumentuje, jak se věci udály, snaží se přesně popsat mechanismus, pomocí kterého se dívka z pražské středostavovské rodiny stala prokurátorkou žádající tresty smrti v několika politických procesech na počátku 50. let.

Stačila jí k tomu vlastně chvilka, souhra náhod, proběhneme je s ní – a bylo to. Už na začátku roku 1952 ze státní prokuratury po vnitřních mezigeneračních sporech odešla do západních Čech. Tam pracovala až do odchodu do důchodu, aniž vyčnívala z prokurátorských řad.

Další shodou náhod se o padesát pět roků později dostala do vězení. Podrobně jsem její proces nesledoval, takže mě ze Zídkova výkladu mrazí až dodatečně.

Z knihy se dozvídám, že nejdůležitějším podkladem pro žalobu byl v roce 2007 slavnostně v médiích ohlášený nález archivních dokumentů ze zákulisí procesu s Miladou Horákovou. Těch samých dokumentů, které v monografii o tomto procesu vydal v roce 1995 historik Karel Kaplan.

Zdánlivá drobnost řekne hodně o českém „vyrovnávání se s minulostí“. Vychází totiž mimochodem najevo, že ani ti nejschopnější ze specializovaných policistů přes minulost neznali základní odbornou literaturu ke svému tématu.

Třetí teze knížky, která na mě učinila dojem, se týká obhajoby paní Brožové-Polednové. Zídek v knížce píše, že advokátkou byla pravděpodobně její nemanželská dcera, která případ prožívala citově a nezvládla roli obhájce. Nebýt chyb obhajoby, do vězení by se Brožová-Polednová nejspíš nikdy nedostala. Dost možná by soud při využití všech dostupných prostředků obhajoby ani nemohl dospět k odsuzujícímu rozsudku.

Veřejný příběh o pozdní spravedlnosti (nebo nespravedlnosti, jak je ctěná libost) se tu historikovi podařilo přesně rozostřit na sled kafkovských výjevů z padesátých let a naší současnosti, jež přinášejí právě tímto realismem užitečné poučení pro školu i dům.