Tomáš Zahradníček: Co můžeme vidět v polském zrcadle

[MF Dnes, 14.7.2010, str. 12] - ukázat všechny fejetony

Exulant Jan Tesař napsal začátkem osmdesátých let v Paříži esej Polské zrcadlo. Na pozadí polské vzpoury v něm popsal českou přizpůsobivost panujícím pořádkům. Název se mu ohromně povedl. Vzpomenu si na něj pokaždé, když sleduji zpravodajství od sousedů a mám pocit, že český pozorovatel píše hodně sám o sobě. O tom, co spatřil v polském zrcadle.

To prosím není stížnost. Jako zpravodaj v Polsku jsem dělával to samé. Člověku nic jiného ani nezbývá. V cizině nikdy nevidíte všechno, z celé spleti výjevů spatříte jenom tu část skutečnosti, která na vás zapůsobí. Osloví něco, co jste si přivezli s sebou. Takže chtě nechtě pořád koukáte do zrcadla.

Tesaře mi připomněl svou poznámkou Michal Kubát. Kritizoval tu způsob, jakým česká média zpravují o polské politice (MFD 7. 7.). Politolog si zoufá nad malým porozuměním pro Polsko takové, jaké je. Nelíbí se mu přebírání polemické pozice, kterou ve vnitropolské debatě zastávají liberálové proti konzervativcům, na stránkách českého tisku mu chybějí odpovědi druhých. Výsledný obraz pokládá za neúplný, tendenční, zavádějící.

Politicky naivní, dodal bych k tomu já. Fandit v Polsku (i na Slovensku i jinde kolem) šarmantním proevropským prezidentům a vládám dělajícím vynikající dojem v zahraničí znamená komplikovat české pozice. Pokud se kolem nás rojí eurovzorné a „odpovědné“ vlády, má to přirozeně důsledky také pro nás. Nejde jen o to, že si, řekněme, německá kancléřka na příštím společném focení bude víc hledět zástupce vlády, která v evropském tisku dostává od komentátorů nejvíc jedniček, ale i o velice praktické dopady při soutěžení o pozice, výsady a výhody, které neustále mezi středoevropskými státy probíhají. Klub vzorných, který se kolem nás formuje, nedává české politice mnoho prostoru. Ač to není příliš zvykem, nebude snad neslušné připomenout, že úkolem každé vlády je v těchto sousedských soutěžích uspět, ať už jde o obsazování postů v evropských institucích, získávání různých privilegií, pořadatelství, velkých investic a strategických obchodů. Na to má v Evropě značný vliv nejen mediální obraz vlád jednotlivých zemí, ale i docela všední politické rozmary.

Nebylo by od věci mít tuto praktickou stránku na paměti, až budeme kriticky připomínat kupříkladu podporu, kterou poskytoval Jiří Paroubek někdejšímu slovenskému premiérovi. Nebo Václav Klaus zesnulému polskému prezidentovi. Oba z titulu politického blíženectví, ale také, o tom jsem přesvědčen, s chladnou rozvahou. Nehodlám omlouvat každý pokleslý pragmatismus ani propagovat sousedskou škodolibost, jenom bych rád upozornil na jistá pravidla sousedských her, které vyplývají z podstaty věci. Dělat ošklivým děvčatům krásnou kamarádku je výhodné, co svět světem stojí.

Kde si politolog zoufá nad tendenčností zpravodajů, srdce historikovo zaplesá. Nesoulad mezi realismem vlád a idealismem intelektuálů představuje v česko-polských vztazích starou dobrou tradici. Vlády o sebe od roku 1918 zakopávaly, zatímco intelektuálové u sousedů stále častěji nacházeli to, čeho se jim nedostávalo doma. Kriticky poměřovali domácí nezdary sousedními úspěchy, třeba i zdánlivými.

Příklad nejjednodušší: polští ateisté odedávna milují Česko, čeští katolíci Polsko. Tohle zhlížení se v sousedech se postupem času šířilo i do dalších oblastí kulturních, sportovních, do všelijakých odborných sfér. Teď je ho plné i politické zpravodajství, polská vláda náš vzor, sláva prezidentovi. Člověk by skoro zapomněl, že jsme před 90 lety vedli prestižní pohraniční střet o Těšínsko, že nultá hodina mezistátních sousedských vztahů začala v tisku orgiemi nenávisti. Buďme rádi za pokrok vrcholící současnou mediální idylou, třebas je v ní kus naivity.