Tomáš Zahradníček: Tragický omyl třetího odboje

[MF Dnes, 28.7.2010, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Případ Milana Paumera mám za jeden z nejstrašnějších dokladů rozvratu české společnosti ve čtyřicátých letech minulého století. Se začátkem války zmizely sítě, které držely společnost pohromadě. Většinu odvážlivců, kteří se pokusili vyšší organizační formy tajně zachovat i v prvních letech války, najdeme na seznamech vězňů koncentračních táborů, mezi popravenými.

Přišla dlouhá éra uzavírání se do malých společenství založených na nejužších pokrevních, sousedských a kamarádských vazbách. Když člověk poslouchá vzpomínky pamětníků, po čase ho zarazí skutečnost, že v nějaké takové oáze žili ve druhé polovině minulého století snad všichni, ať už ji pro ně tvořila zednická parta, trampská osada, muzikantský spolek nebo sportovní klub.

Problém „ostrůvků svobody“, na něž se společnost v sebezáchovném pohybu rozložila, spočíval v tom, že vytvářel mentality, o něž stále zakopáváme jako o nejtrvalejší zhoubné dědictví této éry. V podstatě nejde o nic menšího než o rozpad národní společnosti zpátky do tlup. Všimněte si: fungující společenství u nás stále čítají nanejvýš několik desítek členů. Uvnitř platí mušketýrské všichni za jednoho, jeden za všechny, ale vůči zbytku společnosti, vůči „cizím lidem“, se členové tlupy často chovají bez velkých ohledů.

Osudu Milana Paumera a jeho přátel bratří Mašínů rozumím jako dovedení této fáze rozkladu do tragické krajnosti. Když teď pár dní po Paumerově smrti čtu oslavné články o ozbrojeném odboji jejich skupinky, cítím potřebu protestovat. K povinnostem bojovníka, který bere spravedlnost do svých rukou, což tehdy učinili, patří správně vyhodnotit situaci, zvolit protivníka a prostředky k boji. V tom všem úplně selhali. Nevidím za nimi jiný výsledek než mrtvoly lidí, kteří se jejich představám o třetím odboji náhodou připletli do cesty.

Další světová válka, s níž ve svých plánech počítali, by pro Československo znamenala hrozný osud. Ne a nechápu, jak někdo může tento předpoklad jejich partyzánských aktivit přejít jen tak. Že by letecké bombardování českých zemí bylo spravedlivým trestem za volební vítězství komunistů v roce 1946? Popuzuje mě to stejně jako představa, že právo na důstojný život je totéž co právo na důstojnický život.

Pokládám za velké štěstí, že se mezi mládenci z rodin prvorepublikové elity, mezi důstojnickými syny a skautskými vedoucími tehdy našlo tak málo pistolníků. Své schopnosti naprostá většina z nich napřela jinam. Mnozí do pokoutního organizování „ostrůvků svobody“, díky nimž mohla nemalá část společnosti lépe přežívat nedobré časy. Hrdinství bylo nestřílet a najít si pro život užitečnější program, jako to dokázali bratři Medkové či Havlové a mnoho a mnoho dalších dědiců první republiky v náhradních profesích, většinou méně viditelných, než byla kultura. Příklad okruhu bratří Mašínových je pro mě příkladem opačným a odstrašujícím. Vidím v nich pomýlenou skupinku, která se na osudové křižovatce vydala špatným směrem a za ohromného nasazení napáchala mnoho zbytečného utrpení nevinným, aniž čemukoli prospěla. Budiž Milanu Paumerovi, který tohle nikdy nepochopil, země lehká.