Tomáš Zahradníček: Soucitní bojovníci a zářezy na pažbách

[MF Dnes, 4.8.2010, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Když Ctirad Mašín po letech vzpomínal na rozhodování o přípravách k odboji, řekl Otovi Rambouskovi toto: „Jediná naděje spočívala v použití stejné metody, jakou hlásali propagátoři marx-leninismu. Nesmiřitelný boj vedený nemilosrdně a bez skrupulí.“ Tato slova přesně vystihují, co jsem měl na mysli, když jsem tu minulý týden psal o tragickém omylu třetího odboje. Z nezbytí v tématu pokračuji. Ze zahlcenosti silnými slovy a city, které mašínovská debata probouzí.

Ani mě netěší způsob, jakým česká společnost prošla všechny tři velké křižovatky, na nichž se snad dalo odbočovat z cesty vedoucí k padesátým letům. Myslím ustavení košické vlády na jaře 1945, volby roku 1946 a únor 1948. Tady se něco dalo zkusit. To by ovšem podstatnější část tehdejší veřejnosti musela vědět, kam jinam vlastně chce. Po hladkém průjezdu třetí a poslední velkou křižovatkou, tedy únorem 1948, při němž komunisté prakticky bez odporu převzali veškerou politickou vládu v zemi, následoval dlouhý tunel. Země ani společnost jako celek už na dlouhá léta, řekněme do počátku roku 1956, žádnou příležitost k odbočení neměly.

Sympatizuji s každým, komu se v tunelu nelíbilo, kdo litoval promarněných křižovatek a činně se připravoval na to, aby národ nepromarnil další. Tímto konstatováním má shoda se zastánci mašínovců končí. Oni dospívají k citovanému názoru, že nastal čas na „nesmiřitelný boj vedený nemilosrdně a bez skrupulí“. Já to pokládám za tragický omyl. Do padesátých let zavedla českou společnost kombinace mezinárodních poměrů a chybného politického myšlení komunistů i nekomunistů. Snaha zvrátit tuto v jádru politickou otázku partyzánsky byla pomýlená a napáchala víc škody než užitku. Rozdílová otázka zní, zda byla v padesátých letech možná civilní statečnost a diskrétní drobná práce pro lepší budoucnost bez komunismu. Já mám za to, že ano, že jí bylo vykonáno dost a že je čas o ní hovořit.

V tomto stanovisku není nijak obsažen názor, že ozbrojený odpor je nemístný vždy a všude. Platný bývá jenom tehdy, když za ním stojí přesné myšlení, načasování, reálný odhad situace, politická vize. Pokud toto vše chybí a zůstane jenom odvaha, chybí příliš k tomu, abych spolu se ctiteli mašínovců mohl takové počínání pokládat za heroické. Obávám se, že kdybychom měli v análech padesátých let o dvě stovky mrtvých policajtů víc, tak by jistá část českých intelektuálů zítra posvačila s hřejivým pocitem, že patří k udatnému národu. Jinak by se ale nezměnilo nic.

Od debat o polských povstáních v první polovině devatenáctého století převažoval v české politické tradici názor, že naše odlišnost od sousedů s bojovnickou kulturou je naším prospěchem, protože poskytuje širší rejstřík jednání, než je ozbrojené povstání bez ohledu na cokoli. Základní otázka u nás tradičně nestojí, kde mám padnout za vlast, ale co mohu udělat pro vlast, přičemž na ni lze dát i bojovou odpověď, je-li to přiměřené situaci. Masarykovi legionáři, když už mi je připomínáte, jsou toho nejlepším dokladem. Rád bych k tomu ale dodal, že od ostatních armád v ruské občanské válce se nápadně odlišovali tím, jak úzkostlivě hospodařili s lidskými životy, svými i cizími, čímž budili úžas svých současníků, kteří počínání této podivuhodné učitelské armády sledovali zblízka.

Odpor ke zbytečnému prolévání krve, kurážný civilismus a statečné nelampasáctví pokládám za tradici, kterou je třeba hájit před dnešním náporem papírových válečníků. Soucitní legionáři, načasování Pražského povstání v roce 1945 nebo týdny civilního odporu po 21. srpnu 1968, to všechno představuje ohromný odkaz odpovědné statečnosti, která nikdy nebude jednat bez skrupulí, na žádnou ničemnost neodpoví ničemností. Nechtěl bych ji měnit za kult zbytečných zářezů na pažbách.