Tomáš Zahradníček: Filozof z velkého domu

[MF Dnes, 11.8.2010, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Ve vile Tugendhat mi vrtalo hlavou, co to bylo za lidi, kteří si pro sebe takový barák nechali nad Brnem postavit. Je přívětivý k návštěvám a přísný k domácím, jejichž pokojíky připomínají víc kajícníkovu celu než pelíšky milionářů. V duchu jsem se ptal, jak v něm jeho obyvatelé asi žili.

Na letním internetovém výletu jsem teď narazil na rozhovor s klukem, který v domě vyrůstal a letos mu bylo osmdesát, s filozofem Ernestem Tugendhatem. Pořídila ho Ulrike Hermannová u příležitosti vydání jeho zatím poslední knihy (Die Tageszeitung, 28. 7. 2007).

Tugendhatovi se před vyvražďováním Židů zachránili odchodem přes Švýcarsko do Venezuely. Na představu rodinného života jako řehole jsem si vzpomněl při zmínce, že doma společně studovali filozofické texty. V patnácti Ernst četl smatkou Bytí a čas, to musel být rok 1945. Šestnáctiletý začal studovat klasickou filozofii na univerzitě ve Spojených státech. V roce 1949, když se autor Bytí a času Martin Heidegger po vynucené pauze vracel k výuce, už byl Tugendhat na jeho katedře ve Freiburgu.

Dnes o svém učiteli hovoří bez jakékoli sympatie a soudí, že neměl právo svým zájmem omilostňovat filozofa, který si zadal s nacisty. „Tehdy jsem Heideggerovu nacismu nepřikládal dostatečnou váhu, a to byla chyba. Bylo to ode mne naivní. Později jsem si to velice vyčítal. (...) Pokládám své usmiřovací gesto za skandální vůči obětem, protože já osobně pod nacistickou vládou netrpěl. Ani emigraci jsem neprožíval jako ztrátu. Cesta do Venezuely byla pro jedenáctiletého kluka dobrodružství.“ (...) Jako Žid jsem se vrátil do Německa předčasně.“

Než dospěl k takovému pohledu, prožil půl života jako profesor filozofie a akademický hodnostář na německých univerzitách. Nejspokojenější byl podle svého líčení v roce 1968 jako děkan v Heidelbergu. „Studentské hnutí mě smiřovalo s Německem. První roky jsem se tu stále cítil jako cizinec. Se studentskými protesty jsem plně souzněl.

Zaskakovala mě reakce velké části kolegů. Chtěli mít svůj klid.“

Opětovně zklidněnému Německu se zase začal vzdalovat. V polovině osmdesátých let učil v západním Berlíně a ztrácel dobré mínění o svém dosavadním akademickém působení. Navíc ho zaskočila otázka jedné anglické kolegyně, proč se vlastně do Německa vrátil a žil tam. Zjistil prý, že si na ni neumí přesvědčivě odpovědět. V roce 1992 tedy přesídlil do Jižní Ameriky, jezdil jako hostující profesor po světě. Zpět do Německa ho cesta zavedla po sedmi letech. Na otázku, jak se mu v něm po návratu žije, odvětil: „Přijel jsem jen do Tübingenu kvůli zdejším knihovnám.“

A ta rodná vila v Brně? „V mém životě nehrála žádnou roli, a pokud ano, tak negativní. Mně je úplně jedno, kde bydlím. Nejspíš je to důsledek toho, že v naší rodině se ten dům cenil až moc.“ Končím článeček o jednom filozofovi beze slova o tom, jak vlastně filozofoval. Nelíbí se mi to, ale neumím to napravit. Vytrhne nás, když řeknu, že ho Santiago Zabala označil za postmetafyzika?

Pokud je posláním velké architektury, aby přivedla lidi od myšlení o barácích k něčemu důležitějšímu, tak ze mne snad ještě bude její příznivec.