Tomáš Zahradníček: Polsko-československé blouznění

[MF Dnes, 18.8.2010, str. 8] - ukázat všechny fejetony

V Polsku už se začíná slavit. Před 30 lety ochromila zemi vlna stávek, z nichž se na konci srpna 1980 zrodila „Solidarita“. Souhlas s jejím uznáním dal tehdejší stranický šéf Edward Gierek, o pár dní později ho jeho kolegové poslali do výslužby. Dnes se v Polsku na Gierka vzpomíná shovívavě. V prezidentské kampani ho nedávno Jarosľaw Kaczyński pochválil jako státníka, který dokázal pro Polsko zjednat mezinárodní respekt.

Fakt je, že Gierek zařídil, aby do Varšavy za jeho vlády přijel americký prezident a další přední západní politici. Koketování se Západem pečlivě vyvažoval velkými gesty oddanosti vůči Moskvě, podle jejích doporučení třeba přepsal ústavu. Výsledkem byl chaos, zpočátku docela útulný. Pod slabým vládcem toužícím po tom, aby ho všichni měli rádi, se žilo docela svobodně. Hospodářství se však rychle rozpadalo a dobrý pocit ze svobodné atmosféry vytěsňovalo zoufalství z nemožnosti nakoupit. Na začátku roku 1980 vládnoucí strana pořádala sjezd a Gierkovi vážně hrozilo, že by hlasování nemuselo být jen formalitou. Začal hýřit aktivitou doma i v zahraničí.

V lednu 1980 přijel do Prahy s nabídkou polsko-československé federace. V oficiálních zápisech se o ní takto doslovně nemluví, ale nabídka zřejmě skutečně padla a pro zasvěcené představovala malou senzaci. Zdá se, že Gierkovi neposloužila. Jaruzelski později v pamětech napsal, že podle jeho kuloárových zpráv byl Gustáv Husák návrhem „nevýslovně znechucen“. Zřejmě to Husákovi připadalo nejen jako politická hloupost, ale také jako drzost: Československo v jeho očích prosperovalo, Polsko krachovalo. Polsko mohlo požádat o výpomoc, ale ne navrhovat plány, v nichž by Československo hrálo roli ekonomického podloží pro další Gierkovy společné fotografie se světovými státníky, tak nějak to asi Husák komentoval svým dvořanům a jeden z nich, ministr obrany Martin Dzúr, to pověděl Jaruzelskému.

Účastník schůzky Jerzy Waszczuk v kuloárech polského ústředního výboru vyprávěl, jak jednání probíhala: „Gierek navrhoval, aby Polsko a Československo spojily své snahy např. ve výrobě oceli, tanků atd. Společně, vykládal, představujeme hospodářskou mocnost. Proč bychom tedy neměli spojit naše úsilí? (...) Češi si Gierka zdvořile vyslechli a potom všechny jeho návrhy potopili jedinou větou: Ano, jen se Sovětským svazem.“

Novinář Mieczysľaw Rakowski toto vyprávění komentoval ve svém soukromém deníku takto: „Gierek je velmi slabý politik, když nechápe, že SSSR každou takovou úvahu okamžitě zarazí. Těžko také očekávat od Čechů, že by souhlasili se společným pochodem do budoucnosti, když mají co do činění se zemí, která nedokáže řídit vlastní ekonomiku a politicky představuje nejvíce neklidný a nejméně marxistický stát.“

Připomínám tuto momentku na okraj debaty o Gierkovi, kterou Kaczyński svou nečekanou pochvalou rozpoutal. Pokládám za sympatické uznat politikům minulé éry, co jejich jest. V Gierkově případě je nesporné, že se zasloužil o svobodnější život v zemi a že se mu líbilo, když ho za to na Západě chválili jako osvíceného vladaře z temného Východu. Avšak cenit ho za pozvednutí mezinárodní prestiže země je omyl. Snáz lze dokazovat opak, totiž že Gierkovo průhledné fanfarónství budilo skrývaný posměch a ostražitost vůči Polsku na obou stranách železné opony.