Tomáš Zahradníček: Před první cestou do školy

[MF Dnes, 1.9.2010, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Na svou první cestu do školy se naše Máňa těší. Od dědy dostala školní brašnu. Nejrůžovější na světě, přes léto v ní bydleli plyšáci. Od mámy má nově vymalovaný nábytek s mnoha šuplíky. Já jí podle slibu dodělal pokojík. Ještě musím sklížit rozhrkaný psací stůl. Naše Máňa je tedy připravena.

Horší je to s rodiči. Se ženou jsme oba z učitelských rodin, kam až dohlédnou rodné listy předků z devatenáctého století. Přesto se nám před odevzdáním prvního děcka našemu školství nedostává povznášejícího pocitu, který by snad byl namístě, že je k světu, a tak krátce po svých šestých narozeninách může začít.

Přemýšlíme teď doma, k čemu ta škola vlastně je. Základní odpověď je jasná, i když ne dvakrát uspokojivá. Útulna pro děti sloužící k tomu, aby rodiče mohli pracovat. V tomto výměru je povinná školní docházka základem našeho uspořádání společnosti a není před ní úniku. Také my musíme pracovat. Nemáme ve vejminku babičku s dědou, ve stáji čeleď a na dvoře husy, což by ještě pár roků představovalo docela rozumnou výchovnou alternativu, která by nám umožnila pracovat. Nic z toho nemáme. Rodiny jsou dnes malé a bez školy, odkladiště dětí během pracovní doby, úplně bezmocné. Tohle chápu a vím, že s tím nic nenaděláme.

Děti chodí do školy, aby se náš svět nezastavil. Co tam však mají dělat? Ať počítám jak počítám, vychází mi, že od dnešního dne bude naše Máňa chodit do škol asi dvacet let, řekněme do roku 2030. Dá se odhadnout, že někdy v té době bude jako naprostá většina jejích vrstevníků končitmagisterské studium, které ji s konečnou platností kvalifikuje k přeposílání elektronických oběžníků. Jako průměrný produkt vzdělávacího systému, nečeká-li ji výjimečný osud, bude umět trochu číst, trochu psát a počítat a trochu anglicky.

Co přesně bude k životu po roce 2030 potřebovat, si teď sotva umíme představit. Obávám se, že autoři školních osnov na tom nejsou omnoho lépe. Takže to čtení, psaní, počítání a jazyky mám za velice přijatelné minimum. I když, přiznávám, mi to jako výsledek dvaceti let práce nepřipadá nijak oslnivé. Ale požadovat tady, aby se všechny další předměty, jimiž škola dětem zabere většinu času, seškrtaly na zlomek, by byla pošetilost. Odedávna to říká skoro každý, kdo o našem školství někdy přemýšlel.

Stačí si přečíst studii O přetěžování žactva od Antonína Skály, kterou přednesl na sjezdu českého učitelstva v Praze v roce 1886, a pocítíte jisté zoufalství a bezmoc v této věci. Co žádal učitel Skála: omezovat rozsah probírané látky na minimum, snižovat počet vyučovacích hodin, vyřadit nepotřebné předměty a zamezit vymýšlení nových, prodloužit prázdniny, zakázat domácí úkoly, protože děti se mají učit ve škole, a ne po celých těch dvacet roků ještě i po škole.

Skálův marný protest, k němuž se po 124 letech vášnivě připojuji, mi připomíná, že naši Máňu čeká stálá reforma všech škol, jimiž bude procházet. Musí se naučit, že „reforma“ není v naší civilizaci žádný výjimečný stav na neodkladnou opravu havárií, ale úplně normální podoba veřejných institucí. Bude v nich, a to jemožná to hlavní, od dnešního dne potkávat nové lidi. Jiné vzorky lidské společnosti, než zná z rodiny a svého dětského okolí. Snad se naučí s nimi vycházet. Nic z toho ovšem naši Máňu netíží. Stojí před velkou výzvou a je plna odhodlání. Přidělávám jí ke skříňce úchytky, na které máma po nocích vymalovala barevné kytičky, a vidím, že si mě přísně měří. Děkuji za pokojíček, ale už mi tu nic nedodělávej, řekne po chvíli. Pořád mi sem s mámou chodíte a já teď budu potřebovat na učení klid. Má pravdu. Hlavní na tom nástupu do školy přece je, že se pod záminkou vzdělávání může začít osamostatňovat.

Rozhlédnu se po plyšácích, dotáhnu šrouby a poroučím se.