Tomáš Zahradníček: Druhé úmrtí Karla Čapka

[MF Dnes, 8.9.2010, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Druhého úmrtí Karla Čapka jsem si všiml jenom náhodou. Rozbaluji si totiž po letech knihovnu a rovnám knížky do regálů.

Dlouho jsem neměl kam je dát a čím dál roztrpčeněji poponášel čím dál zaprášenější krabice z kouta do kouta. Teď mě zachránil tchán objevem pražské firmy, která lacino odprodala starý nábytek z podnikové knihovny. Přivezl jsem si z Prahy knihovních regálů plné auto a plný vozík, opucoval jsem je a sestavil. A hned začal bez většího rozmýšlení plnit. Z četby klasiků vím, že v takové chvíli si člověk nesmí začít knížky prohlížet, tedy nemá-li do konce roku volno. Když jsem se po několika hodinách zastavil, abych obhlédl započaté dílo, překvapilo mě, co jsem to vlastně vytvořil.

Historik rovnající si domácí knihovnu je podobný řemeslníkovi uklízejícímu nářadí. Knížky nemá na počteníčko ani pro potěchu. Jsou tu po ruce, aby se po nich dalo rychle sáhnout, když se objeví potřeba něco zjistit, ověřit. Historici tráví půl života stěhováním a přebíráním pyramid ze starých papírů, jimiž zaplňují své kanceláře, domácnosti i chalupy. (Jejich nešťastní pozůstalí potom hledají několik let vhodnou instituci, která by je takového dědictví zbavila. Většinou marně. Načež jednoho rána zazvoní přivolaný antikvář, zkušeně vybere čtyři tašky nejvzácnějších knih, o nichž drze prohlásí, že tyhle dneska stejně nejdou, a s gestem granda za ně vysází šest stovek. Ostatek vyvezou vnoučata do sběru).

Regály jsem sice plnil chvatně a bez velkého přemýšlení, ale jakýsi systém v tom přece byl. Knížky, které jsem nikdy nepotřeboval a nejspíš ani nikdy neměl přinést domů, jsem podvědomě dával do různých koutů nebo do nejspodnějších polic. Pak jsem si s překvapením všiml, že jsem do jednoho takového kouta dolů nacpal také Karla Čapka, a podivil jsem se tomu. Prohlížel jsem si autory, kteří se ocitli nad ním. Nezdálo se mi to a zaváhal jsem, jestli nemám ke knihovně přistoupit politicky a převrátit ji celou demonstrativně tak, aby slušní byli nahoře a oslové a lotři dole. Pak jsem si řekl, že ne, že to je moje nářadí k politickým dějinám a s Čapkem se teď prostě nedělá.

Vážně, nedělá se s ním. Nedokážu si vzpomenout, kdy jsem naposledy četl něco nového o Čapkovi v historickém časopise, kdy se ho někdo dovolával v parlamentu nebo v novinách.

Půl století po jeho smrti působilo jeho jméno a psané dílo jako kulturněpolitický trumf. Dovolávali se ho destalinizátoři ve druhé polovině 50. let, kdy opět začaly vycházet jeho knihy, hlavně ty, v nichž psal pěkně o tom, že lidémají dobře pracovat. Čtete časopisy z let šedesátých a Čapkem se to jenom hemží. Citují se jeho uštěpačné glosy na adresu stranického panstva první republiky, velmi seděly i v tehdejších poměrech. Kulturní událostí perestrojky u nás byly Čapkovy sebrané spisy, o jejichž zcenzurování se mezi námi studentíky vedly vášnivé hovory a předávaly se kopie chybějících článků proti komunistické straně. Dál už nic, zdá se mi. Dlouhý a vlivný posmrtný život uzavřela druhá smrt. Kdybych byl k případu volán jako koroner, uvedl bych po ohledání, že nastala někdy v devadesátých letech. Spisy dovydávány, pomník postaven, Strž hojně navštěvována školními zájezdy. O Čapkovi se dnes dočtete nejčastěji v zahrádkářských časopisech. Notoricky bývá tupě jmenován mezi národními velikány, dostane-li obecenstvo úkol nějaké připomenout. Jako ke svému předkovi se k němu nezná žádný vlivnější politický ani kulturní směr. Bavím se s lidmi o tom, co čtou, a člověka, který by zrovna četl Čapka, jsem dávno nepotkal. Nedá se nic dělat, nechám si tedy Čapkovy spisy dole, pod osly a pod lotry, levými i pravými.

O těch se aspoň občas hovoří a píše, nemají totiž nouzi o potomstvo.