Tomáš Zahradníček: Novinářská pejcha a zdravý národ

[MF Dnes, 15.9.2010, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Na můj povzdech o konci posmrtného vlivu Karla Čapka mi napsal repliku Přemysl Hnilička. Z Brna, jak jsem zjistil, když jsem si polemika progugloval. Mám vyzkoušené, že v Brně bývají proti nám natolik pozadu, že už jsou vlastně napřed. Zaujalo mě i jeho sdělení k věci Čapkově. Pan Hnilička, zkracuji, napsal: „Jako novinář tedy nevyužíváte Karla Čapka k citacím, glosování. Nepoužívají ho ani Vaši kolegové. Ani politici. Zemřel tedy podruhé, není čten, je vnímán pouze jako gypsová busta, vycizelovaná filmem Člověk proti zkáze. Nic po něm nezbylo, jen to jméno. Jaká novinářská pejcha! Je fakt, že dnes již není Čapek citován v parlamentě. Politiky nelze považovat za bernou minci: zhrubli a zhloupli, a mají-li čas mluvit, raději si nadávají, než citují Čapka. Ani s žurnalisty to bohužel není lepší. Že Čapka necitujete? Ale to je vaše chyba, ne Čapkova! Jeho fejetony jsou dnes aktuálnější než jindy, hovoří o současné politice snad ještě více než v létech devadesátých, kdy byl citován hojně. Ano, všichni jsme obětí rychlého plynutí času a strýčka Googleho, nicméně... Čapek stále žije mezi těmi, pro které psal. Věřte tomu, že lidé, kteří jsou schopni dobře číst, Čapka čtou, poslouchají, někteří i inscenují (Husa na provázku chystá celý cyklus).“

Mně by se to líbilo, co píše pan Hnilička, kdybych tomu mohl uvěřit. Než vysvětlím své pochybnosti, musím upřesnit, o jaké části Čapkova odkazu jsem psal: o tom kulturně-politickém. Politicky vzato to byl pán, který viděl svůj úkol ve smiřování protikladů. Jeho posmrtný vliv v této oblasti spočíval v tom, že jeho novinářské dílo sloužilo za příklad slušně vedené debaty. Čapek soudil, že většina lidí má své dobré důvody pro to, aby si mysleli, co si myslí, aby konali, jak konají. A spory že se mají řešit tak, že si sednou bohatí s chudými, leví s pravými, staří s mladými, městští s venkovskými, pohovoří spolu, projeví dobrou vůli pochopit stanoviska těch druhých, jejich názory a důvody těch názorů. A pak se domluví k oboustranné spokojenosti.

Čapkův politický odkaz lze shrnout do Masarykova „demokracie je diskuse“. K plnému pochopení této teze je třeba upřesnit, co v řeči filozofa znamená pojem diskuse. To není libovolná výměna názorů, ale jenom ta, do níž vstupují lidé otevření, s dobrou vůlí porozumět druhým a sami v diskusi doplnit, opravit nebo změnit své postoje. Do ní jdou s rizikem, že je změní. Kde lidé jenom melou svoje a křupansky se chlubí tím, že své oponenty ani neposlouchají, tam se žádná diskuse nekoná.

V tomto ohledu se naše politická kultura vyvinula velmi nečapkovsky. Žádnou radost z toho, pane Hniličko, nemám. Pozvete dva zvlášť umanuté ajatolláhy nějaké místní politické sekty, kteří dávno neriskují posloucháním a přemýšlením, necháte je na sebe hodinu hudrovat a urážet se navzájem - a máte dnešní pojem diskuse. Čapek posmrtně působil v dobách, kdy vládly nesnášenlivé doktríny prohlašující, že vládci se s nikým nemusí bavit, protože mají vědeckou pravdu, a nesouhlasí s nimi jenom podlidi, padouši a kriminálníci. Proč nepůsobí teď, kdy se poměry vyvinuly tak, že nám tu střídavě či společně vládne nesnášenlivých doktrín několik a vedou mezi sebou svaté války?

Pochybuji také o tezi, že lid je v pořádku a selhávají jenom reprezentace volené i nevolené, řekněme politici a novináři. Jděte se podívat do nejbližšího výboru mysliveckého spolku a najdete tam stejnou kvalitu debaty jako v parlamentu. Přinejlepším. Málo platné, že lidé chodí na Čapkovy hry a po večerech čtou jeho prózu, jak naznačují statistiky knihovních výpůjček, na něž mě pan Hnilička upozornil. Já bych za lepší výsledek čapkovské věci pokládal stav opačný. Kdyby četli nejhorší krváky a ve svých přích se k sobě chovali se vzájemnou úctou.