Tomáš Zahradníček: Fond místo zákona o odboji

[MF Dnes, 22.9.2010, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Snesl jsem tu argumenty proti sepsanému zákonu o třetím odboji (25. srpna), který se chystá schválit parlament. Později jsem potkal kolegu opačného stanoviska, který mi řekl: Zákon může být nedokonalý. Ale je to víc než nic. Co lepšího by se dalo udělat?

Dobrá otázka. Pokusím se ji zodpovědět. Mezi přijetím špatného zákona a nicneděláním se rozléhá prostor, v němž se dá podnikat. Východiskem budiž shoda na tom, že i po několika vlnách akcí směřujících k nápravě poúnorových křivd zůstalo mnoho lidí, kterým je třeba pomoci. Problém zákona o třetím odboji je v tom, jak se jim chystá pomáhat: totiž že potřebné, živé i mrtvé, šmahem prohlásí za protikomunistické odbojáře. Podle mého to je pomoc pochybná, zejména proto, že se pro zdrcující většinu pojem odbojáři nehodí.

Co tedy? Třeba toto. Místo zákona o odboji bych na deset roků zřídil fond solidarity. Stát ať do něho na počátku vloží sumu odpovídající ceně kilometru dálnice, parlament zvolí správní radu a nechá jí volné pole k působení v oblasti sociální, právní a k jiné pomoci a také při opatřování dalších prostředků. Považuji za nesporné, že mnoha lidem chybí především adresa a telefonní číslo, kam by se mohli obrátit. Ustavením fondu by takové číslo vzniklo. Pak by se vidělo, jaké potřeby tu vlastně jsou.

Budou se týkat velice různých věcí, tak ať má fond široký výměr působnosti, ať smí různými prostředky napravovat různé případy nespravedlnosti. Předem se dá odhadnout, že často bude potřeba sociální pomoc, tudíž by měl mít fond k dispozici zkušené sociální pracovníky a peníze. Další časté starosti jsou právní povahy. Lidé nemají sílu nebo prostředky k tomu, aby dováděli své spory do konce. Ať má tedy fond po ruce dobré právníky, vstupuje do probíhajících řízení nebo přebírá zátěž s nimi spojenou. Bude mnoho lidí, kteří potřebují pomoci s dokumentací. Mnoho pozůstalých, pokrevně či duševně spřízněných, kterým se má přispět na zpracování pozůstalosti, na úpravu hrobu, na pamětní desku, zřízení internetové stránky, vydání knihy, digitalizaci fotografií...

Další dosud nevyslovené potřeby se objeví – a fond ať je posoudí. Může vypsat granty, jimiž lze podnítit aktivitu obcí, archivů, muzeí, škol. V politické při o výklad let 1948–1989 ať se chová neutrálně, neupřednostňuje žádosti vycházející z teorie o třetím odboji ani z žádné jiné. Ať se podívá na každý jednotlivý případ, střízlivě ho posoudí a velkoryse ať hledá cestu, jak vyhovět. Na takto vymezené působnosti by se podle mého přesvědčení mohli shodnout zastánci i odpůrci zákona o třetím odboji. Zmizelo by bojiště. Stávající návrh chybuje tím, že je veden vidinou velké řeky protikomunistického odboje. Skutečná minulost občanské statečnosti a nepoddajnosti v letech 1948–1989 se spíše podobala řadě nespojitých potůčků a mokřadů. Prohlásit je za velkou řeku je potěmkinovské gesto. Pomoc mnoho lidí potřebuje, jenže jinou. Mohlo by jí být ustavení fondu solidarity s lidmi, kteří se v různých dobách a různým způsobem v průběhu zmíněných let starali o lepší budoucnost bez komunismu nebo se tak trochu za ostatní stali terčem preventivní represe, jejíž následky často trvají.

Mezi skupinami lidí, kteří usilovali o demokracii, kteří nejvíc vytrpěli, a těmi, kteří z nových poměrů nejvíce těží v hmotném smyslu, je jen velmi malý průnik. Fond by mohl posloužit jako most, který je alespoň na čas prostřednictvím státního rozpočtu propojí a poskytne potřebným sociální nebo morální podporu. Jsem si jistý, že pro takto stanovené úkoly fondu by stát zdaleka nezůstal donátorem jediným. Že by do něj přispělo i mnoho dnešních uživatelů svobod, které získali bez vlastního přičinění.