Tomáš Zahradníček: Proč ve zprávách není, co v nich není

[MF Dnes, 6.10.2010, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Dostal jsem od historiků za úkol připravit si řeč na téma „mediální obraz dějin“. Přemýšlel jsem nad tím a došel jsem k závěru, že prakticky ta otázka může znít takto: Proč ve zprávách není, co v nich není? Kladou si ji i jiné odborné veřejnosti zklamané skutečností, že zprávy, které pokládají za prvořadé, se nikde neobjeví, zatímco média jako na běžícím pásu šíří informace, které se příslušné odborné veřejnosti zdají podřadné a zavádějící.

Metafora s běžícím pásem není náhodná. Zpravodajství tak fungovat musí, jinak by nedokázalo zvládnout množství údajů. Podle čeho se rozhoduje, která zpráva je pro čtenáře a která do koše? Aby byla vyvolena, musí být informace 1. aktuální, 2. našimi prostředky sdělitelná, 3. závažná, 4. zajímavá, 5. ověřitelná. Přemýšlím o těch parametrech a zdají se mi dobré. Problémy vidím jen v jejich uplatňování.

Zpravodajská média prošla za posledních dvacet let radikální proměnou. Ta ve svých důsledcích zúžila prostor, který existoval pro popularizaci vědy. Dříve bývala média politicky vyhraněná a ochotně šířila znalosti tvořící širší rámec jejich programu. Bez ohledu na čas a prostor jste občas mohli do Rudého práva napsat o dělnickém hnutí, do Lidové demokracie o baroku, do Lidových novin o Masarykovi.

To už dnes neplatí. Počet titulů se zmenšil a změnila se jejich vnitřní představa o tom, čím jsou. Osvobodily se od přímého řízení politickými institucemi. Ale mimoděk se také vzdaly s nimi souvisících patronátů kulturních a společenských. Dnes se pokládají za veřejný prostor, do nějž má přístup každý, kdo představí svou dobrou věc způsobem respektujícím novinářská kritéria.

Nikdo už nemá rezervaci, ani vláda, ani Národní divadlo, ani Akademie věd.

Myslím, že akademické instituce tuto změnu nezaznamenaly. Prodírají se zarostlým úvozem, kterým se vždycky jezdilo, zatímco vedle stojí nová dálnice. Diví se, proč jiní frčí, a rozumějí tomu většinou postaru, politicky. Tedy chybně. S hrůzou sledují, jak se v médiích představují zastánci názorů a teorií, které vědecký svět pokládá za okrajové či pomýlené, a vykládají si to tak, že novináři tyto názory také vyznávají.

Že média přednostně informují o tom, s čím souhlasí, zatímco ve skutečnosti ochotně šíří cokoli, co se jenom šířit dá.

Nechápou, že slabí a okrajoví se vždy dřív než bytelné instituce naučí techniky public relations, protože jim nic jiného nezbývá. Uvést sám sebe jako zastánce potlačované pravdy nebo objevitele nedoceněných novot přitom patří k základním figurám rétorického umění, na němž stojí úspěšné veřejné působení.

Situace se teď rychle mění. V akademických institucích ohrožených škrtací mánií cítíte, že vážně pocítily potřebu získat záštitu, pochopení veřejnosti pro svou činnost. A tedy cesty do médií. V nouzi ji najdou rychle. Musí zapomenout na „popularizaci vědy“ a místo toho přemýšlet o „aktualitách z výzkumu“. Hned tu dálnici uvidí a pofrčí.

Zpravodajství může být užitečný sluha, ale zlý pán. To je třeba také říct. Zkušenosti z jiných oborů lidské činnosti varují, že s přítomností vmédiích je to jako s penězi. Nikdy jí není dost. Nedostatkem pozornosti nakonec nejvíc trpí ti, kteří své aktivity postupně omezí na šaškování před objektivy.