Tomáš Zahradníček: Soustředěná výchova k lenosti

[MF Dnes, 20.10.2010, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Kdybych měl soudit podle knih, které naši známí s nadšením dočetli a podstrkávají nám je, začíná u nás éra, v níž bude chválena a propagována lenost. V poslední době se tu objevily překlady dvou knih Toma Hodgkinsona, loni Líný rodič, letos Jak být líný. Překlad francouzského šlágru úřednice Corinne Maierové Lenosti, budiž pozdravena! vyšel česky už před lety, následovalo dílko Leností k úspěchu podnikatele Freda Gratzona. Tohle všechno moji bližní radostně čtou a vyprávějí si o tom. Když se člověk podívá do amerického knihkupectví, hned vidí, že jsme teprve na začátku. Knihy vychovávající k lenosti tam jsou vydávány pro všechny představitelné životní a profesní role. Můžeme se těšit nejen na příručku líného studenta a líného učitele, manželku amanžela, pěstitele i investora, vzdělance, ochránce přírody, nejspíš nás nemine ani Průvodce líné dívky kvalitním sexem či Zázračný tělocvik pro lenochy. Mě ty názvy popouzejí. Což je přesně to, oč se snaží. Chtějí, aby si člověk nejdřív vzpomněl, kolikrát ho doma honili do práce, jak moc se obávali, že z něho přes všechnu jejich snahu vyroste flink a budižkničemu. Dále chtějí, aby zahořel touhou zjistit, jestli se následkem této drezury náhodou neminul se svým pravým určením. A když už ho záměrně vyvolaný odpor dovede až sem, možná si i koupí knížku, v níž najde s nadsázkou psanou příručku k danému tématu. Vůbec nevyzývá k tomu, aby se lidi proměňovali v lajdáky, jenom varují před ukvapeností a horlivostí a staví proti nim rozšafnou uvážlivost.

V postoji, který šíří, lze bez nesnází najít konzervativní kořen. Náš pojem „lenost“ to zatím příliš neumí, takže se tu tituly knih perou se skutečným obsahem víc, než autoři zamýšleli. V češtině nemáme tak silnou tradici uměleckého či aristokratického odstupu vůči přičinlivosti, upachtěnosti a úpornosti, s níž se nižší společenské třídy snaží o vzestup a nehledí přitom na prostředky, takže jsou jejich příslušníci ochotni pracovat v průmyslu, v bankách a pojišťovnách, nebo dokonce v médiích, což je krajně nevkusné. Ještě horší je, že jsou za tyto vesměs ničemné činnosti královsky placeni a při své cestě vzhůru si chvatně osvojují nové dovednosti, jako je stavba domů, péče o zahrady, stolování a sportování, zasedání ve výborech, sbírání uměleckých děl a četba poezie. Všechno přitom pokřivují svým prakticismem, slepou vášní pro racionalizaci, efektivitu a inovace a výsledky svých barbarských vpádů do těchto sfér ještě s horlivostí věrozvěstů šíří v učebnicích nové doby.

Anglický „lenoch“ promlouvající z titulů zmíněných knih není žádný povaleč a vůbec není líný. Je to samosprávný džentlmen, samopán a fiškus, který chodí po světě vlastními cestami a drží si odstup od ducha doby. Víc než teoriím dnešního rána věří babičce a vlastním předsudkům. Píše-li příručku, vyjde z toho vždycky antipříručka, protože je nadán odbojným duchem, a nadto ho nebaví myslet si totéž, co všichni okolo, i kdyby měl pro tuto svou libůstku setrvávat v bludech. Jako průvodce je většinou zábavný společník, který vám nehodlá nic vtloukat do hlavy, leda to, že ji máte samostatně používat.

Jsem zvědav, jak si čeština s tímto náporem na stávající pojem lenosti vlastně poradí. Překládat to já, nejspíš bych se mu zkusil vyhnout, ale rovnou uznávám, žeMazaný rodič, Pohodový investor či Rozšafný učitel také jenom obstřelují význam, o který tu jde, a působí nepěkněji nebo pitoreskně. Nejspíš se nám tedy český pojem lenosti vyboulí a pojme do sebe i nový význam. Nebude už jenom opakem pracovitosti, ale také ctností, opakem slepé horlivosti a tupého pokrokářství. Hledal jsem včera dlouze ve slovnících a vyšlomi, že něco takového my, zajatci češtiny, vlastně už dávno postrádáme.