Tomáš Zahradníček: Senát vysněný, Senát skutečný

[MF Dnes, 27.10.2010, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Mezi oběma koly doplňovací volby vydal Petr Pithart v internetovém Deníku Referendum úvahu o tom, čím by Senát měl být. „Senát musí být jiný než Sněmovna. Nesmí být jen druhým bojištěm, které je třeba ovládnout. Být jiný je jeho základní úkol. Snad i poslání. Není-li jiný, nelze jeho existenci obhájit.“ Po volbách vidíme, že Senát skutečně je jiný než Sněmovna, i když to není zrovna ten druh jinakosti, jaký si přál Petr Pithart.

On chtěl Senát vyrovnaný, v němž by pravice a levice měly podobnou váhu. Tím by posílila role středu a solitérů. Mohli by doufat, že jim kolegové budou naslouchat. Dosavadní stav věcí, jak snadno vyčteme z hořkosti, s níž byl článek psán, byl pro ně dost zoufalý. Pithart výslovně připomenul bobříka mlčení, jejž si v roce 2007 odhlasoval senátorský klub ODS při projednávání „Topolánkova batohu“.

K tomu mohu dodat další příklady, při nichž si většina rozpravu sice výslovně nezakázala, ale prostě se jí neúčastnila. Tak vypadalo před pár týdny přijetí zákona o třetím odboji. Pithart vystoupil s kritickým rozborem předkládané normy, snesl desítku argumentů proti ní. Nikdo je nevyvracel. Politický kmotr zákona v replice prohlásil, že projev ctihodného kolegy pokládá za zajímavý, jenže Senát není žádná Akademie, načež mlčící většina návrh schválila.

Možná jsem nebyl sám, kdo si tehdy vybavil výchozí sen o Senátu, o němž autoři české ústavy věřili, že bude radou moudrých, vlastně onou Akademií, na jejíž půdě se budou vážit argumenty, kde se síla znalostí a myšlení bude střetávat se silou stranických většin. Takto „jiný“ měl být Senát, ale není a nebude. Takový budeme mít až v ráji, mají-li tam v českém oddělení i horní komoru.

Když jsem si teď prohlížel starší články z diskuse o užitečnosti/zbytečnosti Senátu, narazil jsem na velmi přesnou předpověď jeho osudu. V březnu 1997 vítal Václav Havel první senátory a řekl jim toto: „Každé dva roky budeme volit jednu třetinu Senátu. Domnívám se, že v debatách o Senátu byl velmi málo zdůrazňován stabilizační smysl tohoto principu. Tato zdánlivě nenápadná věc totiž neznamená nic jiného a nic méně, než že náš politický život nebude tak tvrdě rozřezán do čtyřletých period Poslanecké sněmovny. (...) Složení našeho nejvyššího zastupitelského sboru, tj. Parlamentu ČR, bude průběžněji zrcadlit stav a eventuální proměny veřejné mysli, což by mohlo významně stabilizovat politické poměry: hlavní volby by pak v sobě neobsahovaly nebezpečí, že budou smrští, která pokaždé přinese nový začátek dějin.“ Přesně tak to i funguje. Sluší se uznat, že tato sudička do budoucnosti Senátu viděla jasně.

Senát je jiný než Sněmovna mnohem obyčejněji, než by si přál Petr Pithart. Čas od času má jen opačnou politickou většinu. Není tomu tak po uplynulém víkendu poprvé a nebude to ani náhoda. Voliči si v Senátu objevili brzdu, za niž se dá zatáhnout v případě, že předpověď ohlašuje „legislativní smršť“. Když Senát slavil desáté výročí, postěžoval si expremiér Jiří Paroubek na „senátní negaci“, kvůli které měly sociálnědemokratické vlády potíže s přijímáním „zákonů neodkladného charakteru a klíčového významu pro hospodářský a sociální rozvoj země“. Pod tato slova se bude moci za tři roky připodepsat i Petr Nečas. Což je přesně ten důvod, proč volby dopadly, jak dopadly.