Tomáš Zahradníček: Potíže s Peheho Klausem

[MF Dnes, 3.11.2010, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Dočetl jsem knižní portrét Václava Klause, který právě vydal politolog a komentátor Jiří Pehe, a pokusím se tu nahlas utřídit čerstvé a protichůdné dojmy, které z té lektury mám. První a hlavní je radost, že je knížka na světě. Knih o současné politice a politicích vycházelo od listopadu strašně málo, což bije do očí ve srovnání s jakoukoli kulturní cizinou, kde si můžete na každém rohu koupit tři solidní sympatizující a tři solidní kritická pojednání o místních politických veličinách.

Je mnoho důležitých věcí, které nelze dobře říct jinak než právě knihou, tedy soustředěnějším a obsáhlejším psaním. Z toho, že v nějaké zemi analytické knihy o současné politice prakticky nevycházejí, lze usuzovat na vážné poruchy veřejného života. Takže s knihami jen houšť.

Vlastní obsah Peheho knížky mě překvapil. Zvolil si pro své psaní kronikářskou metodu. Organizační jednotkou je pro něj rok, události od Klausova vstupu do politiky člení na jednotlivá léta. Patřím k historikům, kteří takové kronikářství nemají moc rádi. Kronikář se totiž obyčejně vysílí při snaze obsáhnout hlavní události. Nemůže se zastavit, protože čas letí a on musí spěchat, aby něco nezanedbal, což je z vyššího principu kronikářského veliký hřích.

Výsledek takových snah bývá až příliš často neúměrný vynaložené námaze, ten žánr znesnadňuje říct něco osobitého. Archivy jsou plné starých kronik, jejichž autoři snad raději měli okopávat řepu. Psát polistopadového Klause jako přísně chronologicky řazenou kroniku jeho politické dráhy zkrátka podle mého nebyl šťastný nápad.

Autor soudí, že v každé kapitole vybral „jednu až dvě stěžejní události, které byly v daném roce nejdůležitější“, a ty potom připomíná a komentuje. Přiznám se, že já v těch portrétech jenom matně tuším dobu a události, o nichž píše, nejinak je tomu s jeho hrdinou.

Způsob Peheho podání je vyhraněně současnický. Čtu jeho text jako dlouhý komentář k minulým událostem a vadí mi na něm právě ona dnešnost, která uchopuje uplynulé, jako by se dělo jenom pro ni. Z mého pohledu ta knížka říká víc o uvažování jejího autora v roce 2010 než o době, k níž se vrací.

Zároveň musím dodat, že takto psané knížky získávají i pro historika časem na zajímavosti. Dobře to je vidět na osudu díla Emanuela Mandlera, který v roce 2004 vydal podobně osobní retrospektivní pohled na Václava Havla a Václava Klause. Kniha nazvaná Oba moji prezidenti tehdy zapadla bez ohlasu. Dnes se znovu probouzí k životu, v poslední době jsem ji viděl hned několik lidí číst, učitelé ji doporučují studentům.

Autor, v době vydání knihy důvěrně známý každému čtenáři novin svými stanovisky, je už po smrti, rok 2004 dávno pryč, a tak začíná být zajímavé podívat se, jak tehdy vlastně Mandler své prezidenty popisoval a vykládal.

Dlouhý život bude mít i Peheho Klaus. Zůstane trvalým svědectví o tom, jak v závěrečné fázi Klausovy prezidentury líčil jeho dráhu význačný liberální komentátor. Myslím, že si autor nemusí mnoho dělat z nevlídného přijetí, jehož se knížce zatím dostává.

Všechny polemické glosy z denního tisku včetně této dávno zmizí v zapomnění, zatímco jeho portrét Václava Klause se bude číst a hodnotit dál.