Tomáš Zahradníček: Nepovinná četba pro 17. listopad

[MF Dnes, 10.11.2010, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Napsal mi jeden pán, že se rozhlíží po knížkách, nad kterými by si mohl sám přemýšlet o přelomu 80. a 90. let. Co se píše v učebnicích, to umí ze školy. Zajímá ho, co se do nich nevešlo. Zalovil jsem v regálech a sepsal doporučenou četbu. Z knihovny, která by připadala v úvahu, jsem vybral pár titulů, které sám od přečtení nosím v hlavě a vracím se k nim. Posílám je tu dokola. Příští středu máte volno od novin a třeba někdo dostanete také chuť vzít do ruky knížky.

Historie po roce 1968 jsou „popely ještě žhavé“, zástupy svědků stále naléhavě vypovídají o vlastních zkušenostech. Chybí nám všem odstup, s nadhledem se bude psát za padesát roků. Z pojednání historiků připomínám jen základní: pro předlistopadové dvacetiletí Milana Otáhala: Opozice, moc, společnost 1969–1989 (1994), pro polistopadové počátky Jiřího Suka: Labyrintem revoluce (2003). K oběma existuje množství návazných textů, polemizují s nimi, opravují je a upřesňují, zkrátka nikdo je nemůže pominout, každé studium začíná u nich. Jako třetí základní kámen knihovničky se k nim, o tom jsem přesvědčen, připojí Revolúcia s ľudskou tvárou, knížka o veřejnosti po listopadu 1989, kterou Američan James Krapfl vydal slovensky (2009). Český překlad nutný.

Dost historiků, spěchejme za svědky. Nejzajímavější memoáry z předlistopadových vládců napsali někdejší federální premiér Lubomír Štrougal: Paměti a úvahy (2009) a spisovatel Jaroslav Čejka: Aparát. Soumrak polobohů (1991). Z kritiků vlády doporučuji Milana Šimečku a Ludvíka Vaculíka. Jako kluk jsem je hltal s očima navrch hlavy, teď je čítám znovu a baví mě s nimi nesouhlasit, i když mi to jde těžko, jejich knihy jsou i ve zralém věku pořád svůdnější než většina mladic. Začátek sedmdesátých let popsal Šimečka v Obnovení pořádku (1979), konec Vaculík v Českém snáři (1981). Debata, kterou jím mezi chartisty vyvolal, je shrnutá ve sborníku Hlasy nad rukopisem Vaculíkova Českého snáře (1991). Z nemnoha knižně vydaných soukromých kronik předlistopadových časů mám nejraději Jaroslava Putíka: Odchod ze Zámku. Deníkové záznamy z let 1968–1989 (1998).

O svém životě mezi oběma politickými póly, mezi vládou a opozicí, si v letech 1982–1989 psali spisovatelé Jan Skácel a Jiří Fried: Vzájemná korespondence (2001). Střídavě se tam zlobí na Husáka i na Havla.

Listopad 1989 nejlépe zpřítomnit dvěma edicemi. Jednak přepisem zakladatelské debaty v Činoherním klubu z 19. listopadu Občanské fórum, den první (2009), knižně vyšel také protokol zasedání širšího vedení KSČ z 24. listopadu, jemuž dal vydavatel název Poslední hurá (1992), ač by to mělo být spíš Zmatené ouvej.

Z bezprostředních úvah o tom, co se na podzim 1989 vlastně stalo a co se má dít dál, je třeba číst knížky sociologa Iva Možného Proč tak snadno? (1991) a prognostika Miloše Zemana Naše posttotalitní krize (1992), kterou psal ještě jako liberál na volné noze. Nejzajímavější vzpomínky předáků „něžné revoluce“ zatím vydal na Slovensku literární teoretik Milan Šútovec: Semióza ako politikum (1999) a ekolog Vladimír Ondruš: Atentát na nežnú revolúciu (2009).

Všechna tato díla se mezi sebou hádají, člověk z nich nevyčte žádnou velkou odpověď, zato vyvolají spoustu otázek. Ale to jste, milý pane, přece chtěl. Co mají společného, je jenom to, že jsou... jak to říct? Plnotučné!