Tomáš Zahradníček: Neuróza na vrcholu moci

[MF Dnes, 22.12.2010, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Když člověk kouká na mocné tohoto světa, jak říkají to, co jim předepisují jejich role, napadá ho otázka, co si vlastně myslí. Jestli ještě vůbec nějak myslí, nebo zda je jejich role po čase úplně ovládnou.

Něco se historik dozví aspoň zpětně. Před časem se mi dostaly do rukou deníky, které si vedl na vrcholu moci dlouholetý příslušník nejužšího vedení polské komunistické strany. A protože to byl zajímavý člověk, bylo z toho i zajímavé čtení.

Stále žije, jmenuje se Józef Tejchma (narozen 1927) a do dějin se výrazněji zapsal právě před čtyřiceti lety. Polská vláda tehdy před Vánocemi náhle oznámila zvýšení cen potravin, na což dělníci odpověděli demonstracemi. Stranický šéf Władysław Gomułka poslal na vzbouřence vojsko. Na svém dvoře Gomułka vysvětloval, že musí nepokoje potlačit, jinak Polsko obsadí Rudá armáda. Těžko říct, jestli tomu sám věřil, jeho pobočníci však ne. Usoudili, že se starý definitivně zbláznil a je třeba se ho zbavit. Říct šéfovi do očí, že musí odejít, se odhodlal právě Tejchma.

Za pár hodin bylo po všem, 20. prosince 1970 nastoupil v Polsku nový šéf Edward Gierek. Odvolal zdražení a vyměnil vládní sestavu. Po pravicimustával Tejchma, mladík mezi stranickou špičkou. Tehdy, zdánlivě na vrcholu, si založil deník a začal psát o tom, jak ho všechno štve: „Po prosincových událostech se ve mně něco zlomilo, něco uvnitř prasklo a rozbilo se. Ztratil jsem vůli držet se na vrcholu moci. I když jsem se stal něčím jako člověk číslo dvě, k sehrání takové úlohy mi chybí vnitřní přesvědčení,“ zapsal si tehdy. Jenže jak a kam odejít, když vám je 43 roků a jste vůdcův následník, člen politbyra a tajemník ústředního výboru?

Do té doby věřil, že slouží v jádru dobré věci. Jako nápadně schopného a vzdělaného šéfa dobře fungující organizace - Svazu venkovské mládeže, který Tejchma založil po konci stalinismu - si ho vyhlédl Gomułka. Oblíbil si ho a na začátku šedesátých let rychle vyzdvihl až do nejužšího stranického vedení. Tam Tejchma jistý čas žil s pocitem, že věci ovlivňuje správným směrem, úspěšně se bránil důrazným sovětským radám, jak kolektivizovat zemědělství, které měl na starosti. Po prosinci 1970 víru ztratil a právě pro něho to nebyla drobnost. V noci nemohl spát, ve dne pracovat, úplně se rozklížil. Bytelněji založení kolegové na něj začali pohlížet jako na cvoka. Jejich tušení se potvrdilo, když se Tejchma po roce dobrovolně degradoval a odstěhoval se ze stranické centrály do Úřadu vlády. Myslel si, že tam dojde klidu, ale spletl se. Jenom přišel o moc, což pocítil v následujících letech, kdy chtěl dobře úřadovat, ale už na to neměl puvoár.

Vydělal jsem na tom já, čtenář jeho deníků ze sedmdesátých let. Vlastně poprvé mohu s nějakým vysoce postaveným komunistou blíž promluvit - aspoň na dálku - a je mi v denících sympatický a docela mu rozumím. Když zvednu oči od jeho knížky, poslechnu si zprávy a přenesu se do dneška, napadá mě pod vlivem této četby docela často: A co vy, dnešní mládenci nahoře? Čemu vlastně věříte? Co dokážete říct svým šéfům do očí? Spíte dobře? Nebo i dneska píší ti křehčí z vás za bezesných nocí deníky, v nichž protestují proti tomu, co dělají ve dne?