Tomáš Zahradníček: Nejblbější vánoční dárek

[MF Dnes, 29.12.2010, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Než jsem se do věci vložil, pořizovala nejblbější dárky pro otce moje maminka. Táta sedával na Štědrý večer v rohu pohovky pod lampou a sledoval, jak děti z dalších a dalších balíčků vybalují hračky a babičky zástěry a malované hrnky. Dostával z celé hromady jeden dárek. Byl náš živitel, chodil si po světě s plnou kapsou, a co potřeboval, to si koupil. Kdo si nevšiml jeho vánočního smutku, mohl si myslet, že od Štědrého dne ani nic nečekal.

Aspoň jeden dárek pro něho nikdy nechyběl. Jenže maminka si zvykla opatřovat touto cestou věci, o nichž soudila, že by se doma neměly objevit jen tak. Jednou si táta vybalil prostírání z Krásné jizby, jindy úhledný držák na zubní kartáčky, potřetí termosku na zmrzlinu.

Nevím, jak jsem se vlastně přimotal do rodičovské ložnice, když jednou na Boží hod ráno táta přistoupil k reklamaci, nejspíš mě přivábil vzrušený hovor. Rázoval po pokoji před svým psacím stolem. Na něm sála sada octů k dochucování salátů v dřevěné přenosce. Naléhavě žádal maminku, aby mu řekla, zda si skutečně myslí, že to je vhodný dárek pro milovaného chotě. Vy Zahradníčkové jste sobci a myslíte jen na sebe, řekla mu na to maminka. Otec zrudnul, zasupěl a rozhlédl se po pokoji. Mlčky došel k oknu, otevřel ho, popadl ze stolu balíček s octy a ladným pohybem někdejšího hráče košíkové jím mrštil daleko, daleko do zahrady.

Reklamaci jsem pokládal za oprávněnou a umínil si, že to tak nenechám. Byl jsem tehdy při penězích. Na budějovické pláni se stavěl Dům bytové kultury a my, kluci z okolí, jsme po škole prolézali staveniště. Na místech, kde toho dne pracovali zedníci, se válely hory lahví od piva a my je po nenápadných dávkách roznášeli do obchodů. (Příčinu toho jevu jsem se dozvěděl až později. Na stavbě tenkrát pracovali dělníci z Jihočeských staveb, druhá část podniku opravovala Smíchovský pivovar. Každé ráno odtud vyrážel náklaďák plný lahvového piva překrytého stavebním materiálem za žíznivými kamarády na Budějovickou. Nedávno jsem potkal pamětníka, který nám tam vratné lahve vyprazdňoval. Bylo mu hloupé rozprodávat flašky od upytlačených piv, a tak si docela rád zvykl na to, že přes noc samy mizí.)

Následující podzim jsem se chystal využít plnou kapsu k tomu, že tátovi pořídím pořádný vánoční dar. Ale týdny plynuly a já ne a ne přijít na to, co by jím mohlo být. Obdarovat dospělého muže není jen tak. Parádních čepic, šál i kravat měl na dva životy dopředu, nožů celý šuplík, knih plnou pracovnu. Bloumal jsem po Václavském náměstí a nakonec se rozhodl pro knihu. Nejlépe příručku. Ty si táta opatřoval ze všech možných sfér, měl doma Rozmnožování okrasných dřevin, Dobře sám natírám i Rukověť učně tesařského. Ačkoli jediný nástroj, s nímž skutečně pracoval, byl psací stroj, rád si v nich čítal a významnější sdělení si podtrhával červenou tužkou podle pravítka, což měl z příručky Jak studovat?, kterou dostal od strýce k patnáctinám.

Kroky mě zavedly do Zemědělského knihkupectví. U pultu se tísnily shluky dospělých a já obhlížel regály. Tu mi padla do oka mimořádně tlustá kniha v důstojné hnědé obálce. Sáhl jsem po ní a s úžasem zjistil, že patří k nejlevnějším: 741 stran za 25 korun! Protlačil jsem se k pultu, nechal si ji vánočně zabalit a doma ji ukryl mezi nejtajnější poklady.

Překvapení bylo dokonalé. Čekal jsem sice větší jásot, ale neušly mi významné pohledy, které si rodiče vyměnili, když táta vybalil Životopis Karla Marxe od kolektivu sovětských autorů. Celý večer si mě pak rodiče zkoumavě prohlíželi. Před půlnocí mě dokonce, vyznamenání nejvyšší, šli společně a s nezvyklou laskavostí uložit do postele.

Táta byl vyléčen. Co vím, už si nikdy na maminčiny dárky nestěžoval. Mně jenom vrtalo hlavou, když jsem se po pár týdnech vydal na kontrolu, proč si v dárku nic nepodtrhal. Po pár letech jsem na to přišel a knížku diskrétně přestěhoval z tátovy knihovny do mojí, s níž se stěhuje dodnes.