Tomáš Zahradníček: Dost zákonům o minulosti

[MF Dnes, 15.12.2010, str. 14] - ukázat všechny fejetony

Stažení zákona o třetím odboji novou většinou vyvolalo debatu, co se to vlastně stalo. Já bych řekl, že celé dění je nejlepším důkazem toho, že český parlament už žádné zákony o minulosti přijímat nemá.

Patřím k historikům, kteří podepsali petici proti zákonu. Byl tak špatný, že se na kolektivním stanovisku proti němu snadno shodli skoro všichni. Když položíte otázku, co se má dít dál, jedním hlasem už mluvit nebudou. Část bude chtít psát lepší zákon, část bude proti jakémukoli zákonu. Počítám se k druhým a rád bych vysvětlil proč.

Zákony jsou autoritativní pravidla řídící praktický chod společnosti. Obracejí se do budoucnosti a zavazují občany k jejich dodržování od okamžiku, kdy vstoupí v platnost. Na tomto mechanismu stojí právní stát. Myšlenka, že by se zákony měly obracet do minulosti, napravovat křivdy a hodnotit dějiny, se rozšířila v dvacátém století jako důsledek válek a převratů. Řešily nesnáze vzniklé z náhlé změny poměrů, ale také se vymezovaly praktickými opatřeními spojenými často s politickou deklarací vůči předchozím érám.

Pokud jde o obsah, můžeme je rozdělit na dvě skupiny. Na normy obsahově celkem nesporné (zákon z roku 1930 o tom, že se Masaryk zasloužil o stát) a normy bojové. Těmi držitelé popřevratové moci nastolovali pravidla nové doby, dopadající zejména na „lidi včerejška“ (zákaz používání šlechtických titulů po první světové válce, zbavení občanských práv českých Němců a dalších skupin obyvatel po válce druhé či naše stále platné lustrace z roku 1991). V obou případech, u norem nesporných i bojových, je celková bilance podle mého záporná. Za sebe tedy parlamentnímu hrnci říkám: cos navařil, tos navařil, ale už dost. Nejvyšší čas tuto tradici ukončit. Žádné další zákony o minulosti, napříště jen o budoucnosti. Pokud k takovému výsledku poslouží debata o zákonu o třetím odboji, není marná.

Toto stanovisko vůbec neznamená, že bych chtěl uzurpovat minulost pro historiky. Naopak. Nacházet si své názory na dějiny a vlastní vztah k nim na planetární, společenské i místní úrovni pokládám za občanské právo a povinnost. Zrovna tak nechci vyhánět z minulosti politiky. Vztahovat se k ní, zakotvit vlastní program v širším proudu dějin je i jejich povinností. Jenom jsem proti tomu, aby k těmto aktivitám používali nejautoritativnější texty, jaké máme. Zákony. Co si mají počít historici se zákonem vykládajícím minulost tak, že s tím nemohou souhlasit? To je hloupé pro obě strany, pro historiky i pro zákon. Odtud zoufalý protest proti tomu, aby parlament celou naši profesní skupinu vystavil takovéto situaci.

Byl bych rád, kdyby se politici v těchto otázkách naučili mluvit tišším hlasem než prostřednictvím zákonů. Mají bezpočet jiných mocných nástrojů, jak své názory prosazovat, i když přistoupí na to, že zákony o minulosti budou napříště tabu. Proti tomu, aby vlády, budou-li mít takovou potřebu, přijímaly deklaratorní usnesení, aby vlády ze svých rezerv uvolňovaly prostředky pro naléhavou sociální pomoc, ministři pečovali o tradice, které jim jsou blízké, proti tomu vůbec nic nemám. Podle mého gusta byl i nápad Mirka Topolánka s udělováním premiérských medailí, bylo to zřetelně osobní, politické gesto a premiér svým výběrem k ničemu nezavazoval. Všichni ministři mohou dávat plakety a medaile! To ani nemluvím o tom, že mohou psát knihy, vypisovat granty, aktivizovat svá stranická zázemí... To všechno ať politici vůči minulosti dělají stejně jako další občané. Budeme se přít o jejich stanoviska a ne o zákony a bude nám všem lépe.

Pro senátory ODS, kteří kritiku zákona označili za zástěrku stalinistického smýšlení, dodávám, že jsem s kolegy před sedmi lety stejnými argumenty marně protestoval proti přijímání zákona o prezidentu Benešovi, který prosadila dnešní opozice.

A že bych protestoval i proti tomu, aby parlament uzákonil mé sebrané spisy.