Tomáš Zahradníček: Pravice, lékaři a veřejný zájem

[MF Dnes, 5.1.2011, str. 14] - ukázat všechny fejetony

Mně se odboj nemocničních doktorů moc líbí. Hleďte, máme tu příkladně aktivní občany usilující zákonnými prostředky o maximalizaci svého prospěchu. To je přece, jak po dvaceti letech školení v neoliberální doktríně víme, správný způsob, jak sloužit obecnému blahu, které individualismus vytváří jaksi mimochodem. Naši lékaři z nemocnic jsou vlastně nejdál, příkladně se starají sami o sebe. Část možná skutečně odejde do ciziny, ostatní se mohou po nenáročné rekvalifikaci znovu zapojit do pracovního procesu v soukromé sféře jako svářeči, kominíci, kuchařky a vykonavatelé dalších chybějících profesí. Zejména bývalí chirurgové tu výhodně uplatní svou zručnost. Zánik veřejných nemocnic nás skokově přiblíží ideálu minimálního státu.

Z vyššího principu neoliberálního se tomu nedá nic vytknout, a to je na doktorském odboji pro mě nejdůležitější. Obnažuje díru v myšlení. Starý nedostatek české polistopadové pravice, která se nezná k pojmu veřejného zájmu, a tak jí chybějí slova, jimiž by se dalo na doktorskou chytristiku pádně odpovídat.

Nechybějí jenom slova, ale i celý koncept veřejného sektoru, který by měla vláda lékařům nabízet místo peněz, když je teď nemá. Bezradnost pravice odhalil ministr zdravotnictví svým nápadem vyhlásit v krajní nouzi stav ohrožení. Vyznělo to sice komicky a sklidil za to zaslouženou kritiku, ale mně se zdá, že mířil vlastně správným směrem, i když cíl zdaleka netrefil - k vyslovení toho, že trh, při vší úctě k nekonečné moudrosti tohoto božstva, není jediným měřítkem hodnot.

Pravice se dlouhodobě nemůže obejít bez projektu dobré společnosti, která v sobě bude zahrnovat i promyšlenou péči o sféry veřejného a státního zájmu, nikoliv jejich pronásledování a podrývání coby přežitků socialismu a překážek soukromého podnikání. V tradici politického liberálního myšlení a ještě víc v tradici konzervativní má péče o ně bohaté zdůvodnění. Že se právě tyto součásti jinak vlivných doktrín v polistopadovém Česku skoro nerozvinuly a mimo akademickou sféru jsou vlastně neznámé, musíme pokládat za sice vysvětlitelnou, ale přesto tragickou nehodu.

Do budoucna tento stav nevěstí nic dobrého. Nedokáže-li totiž pravice vůbec mluvit o veřejném, natož definovat liberální a konzervativní rozvojové plány pro veřejné školství, zdravotnictví, ochranu přírody a památek či podporu vědy a umění, což jsou sféry, které původně dávno před nástupem socialistického hnutí tvořily součást konzervativní a liberální politické agendy, ocitá se krok za krokem ve stavu beztíže. Lékaři, kteří dnes protestují, tvořili před patnácti lety skalní voličskou skupinu ODS a ODA, podobně jako pracovníci vysokých škol, Akademie věd, památkové péče a dalších veřejných a státních sfér, v nichž pravice svou dlouhodobou ignorancí své voličstvo už prakticky vyhubila. Nemůžete po nikom chtít, aby volil politický tábor, který krok za krokem ničí obor jeho působnosti, zvlášť když se zdá, že to není důsledek rozmyslu, ale nevědomosti o tom, co vlastně páchá a jaké to bude mít následky.

Krátkodobým vítězem bude levice, která tyto problémy nenápaditě a nejspíš i neperspektivně omezuje na ochranu zaměstnanců. Pro pracovníky veřejného sektoru to je o fous lepší než nic. Ani levici nic nenutí k rozvíjení vlastních koncepcí veřejné sféry, což způsobuje duševní mrtvo české politiky. Spor chytrých levých a chytrých pravých politik v těchto otázkách přitom patří k nemnoha zbytkovým agendám, které mají na úrovni národních států ještě smysl.

Čeho se obávám nejvíc, je maďarský příklad: až pravice za pár let zjistí, že už ji volí jenom představenstva přidružených akciovek a několik účetních, udělá rychlý obrat na patě, otočí se k národu čelem a vystoupí s myšlenkou vyvlastnění cizáků.