Tomáš Zahradníček: Proč Dienstbier neporazil Klause?

[MF Dnes, 12.1.2011, str. 14] - ukázat všechny fejetony

Nejdůležitější otázka nad politickou dráhou Jiřího Dienstbiera pro mne zní, proč v roce 1992 ve volbách neporazil Václava Klause. Četl jsem si všechny možné výklady, ale žádný mě úplně neuspokojil. Myslím, že nejdůležitější příčina, matka všech příčin podružných, spočívala v tom, že tehdy v letech 1991–1992 nevěděl, že vítězství nad Klausem je přesně to, oč má usilovat. Dienstbier tedy neporazil Klause proto, že se ho ani porazit nesnažil. Ale proč se vlastně nesnažil?

Protože do vysoké politiky vstoupil příliš neobvyklým způsobem. Ministrem zahraničí se stal v prosinci 1989 jménem revoluce. O složení nové vlády se tehdy hlasovalo nohama na náměstích a souhlas získala teprve ta, která se nazvala „vládou národního porozumění“ a v níž zasedl dostatečný počet lidí navržených revolučním štábem, Občanským fórem. Že Dienstbiera a jeho kolegy ještě musel jmenovat prezident Gustáv Husák, do jehož rukou skládali slib, to se vlastně mohlo brát za procedurální nezbytnost, stejně jako následné hlasování o důvěře ve Federálním shromáždění zvoleném v roce 1986. Na tom přece jeho ministerská mise ve skutečnosti nespočívala.

Však také v zahraničí Dienstbierovi, vyslanci sametové revoluce, nikdo negratuloval k tomu, že jeho vládu podpořil parlament jednomyslně, ale k jeho osobní životní pouti, která vedla do ministerské funkce přes pražské jaro, Chartu 77 a tři roky věznění. V tom byl zakotven Dienstbierův mandát, stejně jako Havlův či Pithartův. Jejich platnost potvrdila ochota, s jakou veřejnost přijala za své Občanské fórum, které tito muži vymysleli a vedli. Způsob, jakým během několika týdnů dosáhli předání moci, platil doma i ve světě za virtuózní.

Také červnové volby v roce 1990 byly pro Jiřího Dienstbiera formalitou. Ačkoli se kampaně skoro neúčastnil, získal stejné procento preferenčních hlasů jako Václav Klaus, který kampaň pro Občanské fórum odpracoval.

Že se už v té chvíli začaly blížit další volby, Dienstbier dlouho nedocenil. Klaus ano. Měl to snazší, protože měl méně možností, jako hráč, který na začátku moc trumfů nedostane, a tak přesněji vidí, co má dělat. ODS se kolem něho zformovala jako koalice lidí, kteří by v jednom táboře se zakladateli Občanského fóra byli odsouzeni hrát přinejlepším druhé housle. Volby pro ně otevíraly šanci, jak to změnit. Žádnou silnou legitimitu srovnatelnou s disidenty neměli, a tak si ji začali vytvářet jako experti, pracanti a manažeři nové doby.

Pro Dienstbiera byly podle všeho volby v roce 1992 další formalitou, již je třeba podstoupit. V ODS včas nepoznal politického soupeře, s nímž je třeba se s plným nasazením utkat. Myslím, že spoléhal na to, že Klaus, když už o to vítězství tolik stojí, ho beztak přizve do koalice, v programech se skoro nelišili. Občanské hnutí v čele s Jiřím Dienstbierem prohrálo tak neuvěřitelně, protože se ve skutečnosti o hlasy voličů neucházelo. Vedené nejpopulárnějším politikem, s prezidentem v zádech a stovkou vesměs osvědčených ministrů a poslanců ve svých řadách se nedostalo do parlamentu. „Mysleli jsme, že lidé vědí, co děláme,“ řekl Dienstbier po debaklu.

Petr Pithart, když o tom s odstupem času mluví, říká, že jejich chybou bylo stanovení zkráceného dvouletého mandátu. Řekl bych, že se to má povědět pádněji. Chybou bylo dvouletý interval voleb stanovit a pak na tuto drobnost pro nával jiných starostí zapomenout. Zapomenout vyhrát volby!

A mohl vůbec Dienstbier porazit Klause, kdyby včas věděl, že to má udělat? Že to je jeho hlavní úkol a rok a půl na něm pracoval? Nevím. Možná. Jisté je jedno. Měl k tomu řadu předpokladů, které vůbec nevyužil. Koneckonců, zůstal mu ještě ten druhý, nezrušitelný mandát někdejšího vězně svědomí a muže sametové revoluce, na jehož základě dál působil v cizině i doma.