Tomáš Zahradníček: Tři podoby revolučního mandátu

[MF Dnes, 19.1.2011, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Ozval se mi jeden pán a dotázal se, co že má znamenat pojem „disidentského mandátu“ v politice, o němž jsem tu psal v souvislosti s Jiřím Dienstbierem, protože mandáty k zastupování veřejnosti pocházejí jen z voleb. Dobrá otázka, odpovídám a upřesňuji.

Revoluční mandáty v listopadu 1989 vznikly trojí: studentské, umělecké a disidentské. Každý z nich měl trochu jiný původ i jinou platnost.

Nejkratší dobu trval mandát studentský. V mém případě několik dní. Měl podobu tučného jelita od pendreku, které v pondělí 20. listopadu hrálo všemi barvami. Stačil mi k tomu, aby se několik středních škol poměrně rychle přidalo ke stávce vysokoškoláků. Pak mandát vybledl. Vládu nad studentstvem opět převzaly školní řády a rozvrhy, v případě nás středoškoláků to tuším trvalo dva týdny. Studentské mandáty posloužily dobře k rychlé mobilizaci veřejnosti („bijí naše děti“), chvilku byli jejich nositelé vidět všude. Pak přestali být potřeba, brzy byli vlastně na překážku, z prvních řad se v pořadech manifestací propadali do zadních a nakonec je už nikdo nikam ani nezval. Pocítili to studentští zástupci v různých revolučních grémiích, kteří tam zůstávali přesčas.

Déle působil mandát umělecký. Divadla se stala prvními tribunami převratu a veřejně známí umělci jeho posilou. Umělecké profese představovaly největší a vlastně jedinou zásobárnu známých tváří vedle dosavadních vládců a správců. V kampani proti Chartě 77 například úspěšná mobilizace umělců ukázala, že odpůrci zatím nemají naději a vláda má společnost pod kontrolou. V roce 1989 pak zapůsobili právě opačně: veřejné vypovězení poslušnosti každého herce či zpěváka ukazovalo, že pražádnou naději už nemá vláda.

Nastupující politická třída umělce před sebou dlouho postrkávala, ještě v červnových volbách 1990 vévodili mnoha kandidátkám. Pak se situace rychle změnila. Hezky to popsal v pozdější vzpomínce režisér Jan Kačer, jeden z tehdejších poslanců-umělců: „Když jsem přišel s Rudolfem Hrušínským do parlamentu, byli jsme tam jedni z nejváženějších. Hrušínský snad vůbec. Všichni se mu klaněli, všichni ho znali. Po půl roce nás málokdo pozdravil a po roce jsme byli poslední.“

Trvalo ještě několik let, než byl revoluční mandát zapomenut, a o veřejně činných umělcích předlistopadových časů se začalo běžně a nejčastěji mluvit jako o komunistických propagandistech, zatímco jejich vzpoury proti takovému určení se připomínají jen málokdy.

Poslední revoluční mandát byl disidentský. V listopadu 1989 se zúročila legalistická koncepce Charty 77. Existence skupiny lidí, kteří byli zavřeni jen kvůli tomu, že se ozývali proti porušování zákonů, se najednou ukázala jako výhodná pro všechny. Pro revoltující většinu veřejnosti, která je ráda uznala za své mluvčí, a vlastně i pro tehdejší vládu, která těžko mohla předat moc rovnou svým tajemníkům a účetním. Někdejší disidenti posloužili jako převozníci do nových časů, načež vznikl problém, jak se jich zbavit. Studenty šlo poslat zpátky do škol, herce do divadel, ale co s revolučními ministry s minulostí vězňů svědomí? Vyřešil to velice rychle Václav Klaus tím, že proti nim zorganizoval vzpouru v Občanském fóru a postavil se do čela nástupnické strany, která je porazila ve volbách. Politická reprezentace někdejšího disentu, Občanské hnutí, vedená tehdy Jiřím Dienstbierem mu to značně usnadnila tím, že změnu svého postavení včas nezaznamenala, takže se ani nezmohla na odpor.

Všechny tři popsané mandáty v listopadu 1989 vznikly volbou nejpříhodnějších zástupců vzbouřené většiny veřejnosti, takže o mandátu myslím mluvit můžeme. Studenti, umělci a disidenti účelně posloužili. A pak byli, pokud se včas sami nevrátili z revolučního dobrodružství zpět do civilu, z přednostních míst ve veřejném životě postupně vystrnaděni.