Tomáš Zahradníček: Den vyhnání a protest historiků

[MF Dnes, 16.2.2011, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Gazeta Wyborcza včera na první straně otiskla protest historiků proti páteční deklaraci Bundestagu o německých vyhnancích. Protože tyto události pro nás zcela zakryla doktorská válka, nutno nejdřív stručně zaznamenat, cože se to děje.

Poslední rok v Německu probíhala historická a politická debata o hodnocení Charty německých vyhnanců, jejíž půlstoletí se připomínalo loni v srpnu. Diskuse ukázala, že německá společnost je v této věci rozpolcená. Pro pravici je charta důležitým mezníkem německé poválečné historie. Utečenci a vyhnanci z Východu se v ní přihlásili ke Spolkové republice a jejich spolky se staly trvalou oporou německé pravice. Pro levici to je deklarace řady bývalých nacistů, kteří mlčí o vlastní minulosti a propagují obraz Němců z Východu jako nevinných obětí poválečné slovanské brutality. Vnitroněmecká fronta se v této debatě nehnula z místa.

Minulý pátek přijala pravicová většina v Bundestagu, opřená jen o momentální většinu, usnesení oceňující chartu jako celoevropsky významný dokument poválečného usmíření mezi národy. Součástí usnesení je i požadavek vůči vládě, aby prozkoumala, zda by neměl být den přijetí deklarace – 5. srpen – připomínán v Německu jako svátek, památný Den vyhnání.

Přes víkend se zrodil protest historiků, uveřejněný včera se šedesáti osmi podpisy. Většinu signatářů tvoří profesoři historie německých univerzit. Napsali – narychlo překládám – toto: Přijetí usnesení CDU/CSU a FDP „Šedesát let Charty německých vyhnanců – pokrok v usmiřování“ většinou Bundestagu 10. února 2011 představuje falešný historicko-politický signál.

Utečenci a vyhnanci na celém světě, také němečtí vyhnanci,mají právo na úctu a na vlastní paměť. Na miliony utečenců z celého světa, kteří byli přinuceni opustit svou vlast, se každoročně vzpomíná 20. června. Tento den se na základě usnesení Valného shromáždění OSN stal Světovým dnem uprchlíků. Proč k tomu připojovat Národní den vzpomínky na oběti vyhánění? Charta německých vyhnanců z 5. srpna 1950 představuje pro takové vzpomínání nejhorší možné východisko.

V chartě totiž není ani slovo o příčinách války, národněsocialistických masových zločinech, o vraždění Židů, Poláků, Romů, o sovětských válečných zajatcích a dalších pronásledovaných skupinách, ani slovo o Generálním plánu Východ (Generalplan Ost), který po „konečném vítězství“ předpokládal vyhnání a zlikvidování milionů „slovanských podlidí“. Místo toho se němečtí vyhnanci sami zahrnuli mezi ty, kteří „v naší době vytrpěli nejvíce“.

Slovo „usmíření“ v Chartě německých vyhnanců docela chybí. Místo toho v dokumentu způsobem zcela nepřijatelným „rezignují“ na „pomstu a odplatu“, jako by snad existovalo právo mstít se. A proklamované „právo na vlast“ v roce 1950 stále znamenalo požadavek na změnu poválečných hranic.

Pro Poláky, Čechy, Slováky, obyvatele bývalého SSSR, pro přeživší holokaust a příslušníky dalších národů, kteří byli napadeni, vyháněni a zabíjeni, nepředstavuje charta dokument usmíření. Legitimizovat právě jí nový národní památný den je v rozporu se snahami všech, kteří se v Německu i za jeho hranicemi snaží o důstojný způsob celoevropské vzpomínky na oběti vyhnání.

Tolik protest historiků. Jak vidno, nechce od vyhnanců, aby nevzpomínali na své utrpení a oběti. Pouze žádá vládu a její parlamentní většinu, aby nepovyšovala v mnoha ohledech dílčí vidění minulosti na novou německou státní normu. Dává najevo, že je-li charta důležitá pro identitu a voličskou mobilizaci německé pravice, neplatí to pro celou německou společnost, a už vůbec ne pro další evropské národy. Tento dokument sotva lze přijmout za čítankový příklad upřímně podané ruky, ačkoliv se páteční deklarace Bundestagu takový dojem usilovně snažila vyvolat.