Tomáš Zahradníček: Sprostonárodní maškaráda

[MF Dnes, 9. 3. 2011, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Před sto lety zaujal miličínský masopust kněze Františka Teplého natolik, že o něm napsal reportáž. Pokládal za div divoucí, že v odlehlém městečku "udržují dosud s masopustním úterým celý veliký pořádek maškarní". Století je pryč a hlásím, že v Miličíně je stále všechno při starém. Velký skok udělal jenom kalendář. Na rynku se o masopustu veselí pravnuci těch, o kterých kdysi nadšeně psal mladý kaplan, na stejném místě a skoro stejně. Proměnilo se pár drobností. Neslaví se v úterý, to jsou lidé v práci, ale o nejbližší sobotě. Víc se musí uhýbat autům. K ozvučení pódia před radnicí pomáhá elektřina. Ale to je tak všechno, po uplynulé sobotě mohu porovnávat, co se tu za sto roků změnilo.

Průvod maškar vychází po obědě, vedou ho muzikanti a ochotníci v kostýmech, v nichž budou během odpoledne vystupovat. Dřív se chodilo z větší dálky, ale městečko je dneska obklopeno rušnou silnicí, začíná se v uličce u sokolovny. Půl hodiny před startem se pustí na radnici do obecního rozhlasu sprostonárodní písně. Lidé obklopí trasu pochodu nebo se rovnou houfují na rynku, kam průvod za chvilku dorazí. Jít v čele bylo výsadou obecního blázna, za ním pobíhali kluci ve stejnokrojích maškarních biřiců a proháněli holky. V nové době chodí v čele vyparáděný kapelník s vozembouchem. Letos měl za sebou esenbáckého strážmistra, namátkově kontroloval doklady.

Hlavní chod miličínského masopustu představují zpěvy a scénky na náměstí, obyčejně trvají aspoň dvě hodiny a podílí se na nich několik desítek účinkujících všech generací z městečka a okolních osad. Večer se pokračuje zábavou v sokolovně, která končí druhý den nad ránem. 

Je věcí tradice a cti členů místních honorací, aby se také oni zmalovali, převlékli do těch nejstrašnějších hadrů, jaké se dají sehnat, zahráli si na rynku pitomce, opilce a holky ze šantánu a s celou obcí nakonec mohutným chorálem zapěli: „My jsme Milčíňáci, sibiřská krev“ a „Naše Anča, ta má šestky“. Starosta, pokud rovnou neúčinkuje, se na pódium vytáhne z publika, kde si ho vezmou do parády hokejisté v rozkošných parukách. „Obecenstvo celé uchechtané, jak by ne!“ pochvaloval si kaplan a letos to platilo zrovna tak.

Humor tu vládne zemitý, poklopcový, ale když je třeba vyhnat z lidí a z městečka zimu, nedá se na to jít nějak polovičatě. Nejste sami, kdo se při tom ošívá. Část kulturnějších obyvatel tu maškaru odedávna rádo nemá pro její sprostotu, již kaplan ve své reportáži v Českém lidu zamlouval a omlouval. Zato v roce 1923, kdy vedl obecní kroniku řídící učitel, o maškaře čteme: „Diváků, zvláště z okolí, jako obvykle veliké množství. Škoda jen, že taková účast nebývá na kulturních podnicích a vzdělávacích přednáškách.“ Ani dnes to není lepší, pane řídící.

Také my se doma ošíváme, když slyšíme, jak si naše nevinná děcka od soboty pobrukují: „A kdo mi to nevěří, ať si Anču přeměří“. A broukají si ještě horší věci, o nichž netuší, že by je broukat neměla. Vždyť je tak radostně zpívaly i paní učitelky, naše Maruška se jim tam pletla pod nohama s prvňáky a mladší holky jí dole v publiku záviděly. Usoudili jsme, že po jarních prázdninách je naše milé paní učitelky naučí zase něco jiného.