Tomáš Zahradníček: Blíž Čechovi než Lechovi

[MF Dnes, 16. 3. 2011, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Blíž Čechovi než Lechovi - hlásá palcový titulek v Gazetě Wyborcze. Uvozuje velký rozhovor s vůdcem polských Slezanů z Katovic a okolí. Před polským sčítáním lidu vedou kampaň za to, aby se co největší počet lidí v jihozápadních regionech Polska přihlásil ke slezské národnosti. Hnutí je v posledních letech na vzestupu a letošní sčítání vzalo jako příležitost dál povyrůst. Nic jsem o tom neslyšel, tak čtu zaujatě dál a vypisuji i pro vás.

Zpovídaný se jmenuje Jerzy Gorzelik a vede Hnutí za autonomii Slezska. Největší úspěch hnutí zaznamenalo - po dvaceti letech nepříliš významné existence - vloni, kdy v regionálních volbách získalo v Horním Slezsku 8,5 procenta hlasů. Kampaň za přihlášení se ke „slezské národnosti“ vedli místní aktivisté už před minulým sčítáním a získali tehdy 173 tisíc duší. Stěžovali si, že mnoho dalších hlasů propadlo, protože sčítací komisaři odmítali „slezskou národnost“ zapisovat. V úředních výkazech, jak s překvapením zjišťuji, už devět roků figurují jako nejpočetnější polská menšina. Pro letošek mají od velících statistiků slíbeno, že prohlášení se za Slezany nebude nikdo ztěžovat.

Z rozhovoru vychází čtyřicátník a historik umění Jerzy Gorzelik sympaticky, jako pohotový a vtipný debatér. Pikantní je, že životním posláním jeho dědečka, literáta a překladatele z češtiny a slovenštiny Zdzislawa Hierowského, bylo dokumentovat polskost Horního Slezska. Přistěhoval se tam s rodiči jako malý po plebiscitu, jehož výsledky po první světové válce určily rozdělení regionu.

Gorzelik se k dědečkovu dílu hlásí, ale dodává k tomu, že ve starých bojích o národní příslušnost Slezanů celý region ohromně ztratil. Jen co semístní rozdělili na Němce a Poláky, přestali o ně v hlavních městech jevit zájem a bohatý kraj ekonomicky vytěžovali a zplundrovali. Připomíná osudy místních vůdců kampaně před plebiscitem: Polák Wojciech Korfanty skončil ve 30. letech za svou politickou činnost nejprve ve vězení a poté v exilu v Praze, Němec Carl Ulitzka se stal terčem pro nacistické bojůvky, konce války se dočkal v Dachau.

Slezané se podle Gorzelika od varšavských Poláků odlišují nejen nářečím, ale i mentalitou. S Polskem je pojí jazyk, v denním životě a zvyklostech jsou ovlivnění sousedstvím s Němci, s Čechy je prý pojí způsob humoru a distance vůči národnímu patosu, jaký vládne na polském severovýchodě. Co tedy vlastně Slezané chtějí? Spojit správní reformou necitlivě rozdělené Horní Slezsko a získat pro ně autonomní správu, nejlépe při současném přetvoření celé země na federaci regionů. Podporovat místní kulturu, učit ve školách i slezské nářečí (lašská godka), a ne ho jen děti odnaučovat. A hlavně chtějí hospodářskou samostatnost, jak o tom svědčí heslo nesené v čele loňského pochodu autonomistů Katovicemi: Slezsko živí celé Polsko.

Českému uchu zní Gorzelikovy výklady povědomě. Obdobně hovoříval v době největšího rozmachu moravských autonomistů po listopadu 1989 Boleslav Bárta. Podobná směs oprávněných stížností se svatouškovstvím a ublíženectvím: Všechno dobré a pěkné jsme my, nevinný region, za zbytek můžete vy ostatní. Bude zajímavé sledovat, jak se bojovným polským Slezanům letos ve sčítání povede.