Tomáš Zahradníček: Udělat si doma Čínu

[MF Dnes, 23.3.2011, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Hovořil jsem s globálním ekonomickým šamanem a jsem z toho ještě po několika dnech plný dojmů. Šaman je v nejlepších letech, učil na univerzitách ekonomii a teď dělá analytika v globální ekonomické instituci.

Sotva si srknul čaje, zazvonil mu telefon, a tak jsem se stal nechtěným svědkem mobilní porady, kde a jak vytáhnout peníze z pojišťoven, protože většina zničeného majetku v Japonsku byla pojištěna a bude z toho řetězový průšvih.

Když jsem o pár chvil později sledoval další rychlou poradu o libyjské ropě, získal jsem dojem, že tohle povolání jsou vlastně Monopoly pro velké kluky. Chvilku hovořil s Londýnem, naléhavě a ustaraně, pak se do toho vložil ještě kolega Američan a řekl nějaký fór, tím problém rozlousknul, všichni se rozchechtali.

Nastala chvíle klidu a já si mohl postěžovat, co se to u nás děje za blázinec. Na šachy s daněmi, na nesmyslné obdarovávání pojišťoven z našich důchodů, na šílený nápad ještě víc zdanit čtení v češtině. Prohlížel si mě shovívavě, pokyvoval hlavou. Potom vykouzlil laskavý úsměv, podíval se mi hluboko do očí a dal se do řeči:

„Tyhle vaše východoevropské vlády jsou ohromně fajn. Jako první dělají to, co by měli dělat všichni. V západní Evropě se moc bojí voličů. Skončí to tam strašným průšvihem. Sazba DPH samozřejmě má být jednotná a její výška má být asi dvacet procent. Výjimky žádné. Ani ty, které by vlastně hospodářství nevadily. Protože uděláš jednu a po každé další volební kampani jich přibude padesát a za chvíli jsi tam, kde teď. Že se tak plno věcí zbytečně a bez užitku zničí? Nic se nezničí. Kdo je u vás třeba dobrý nakladatel, tak si s tím poradí. A když to už nepůjde, tak bude dělat něco jiného.

Stejně do budoucna nemůžeš počítat, že by šlo zdanit něco jiného než lidi a spotřebu. Od firem se nedá čekat dohromady nic. Jak od nich dneska chceš daně, seberou se a zmizí. Každá vláda se dozví, žemá být ráda, že tu vůbec jsou a zaměstnávají lidi – ať si tedy zdaní je. Neblufují, vážně jsou připravené jít pryč a plno jich to taky udělá. Proto se jim musí pořád sladit kafe.“

Poslouchám ho a pomalu mi dochází, jaká vize evropské budoucnosti se to vlastně za jeho výklady skrývá. Tak se zeptám rovnou: Aby všichni neodešli do Číny, mám si tu preventivně udělat Čínu vlastní? Takhle postavená otázka se mu moc nelíbí, ale zaváhá jenom vteřinu a pak povídá: „No vlastně jo. Stará bohatá Evropa už neexistuje, i když to ještě není vidět.“

Do té chvíle jsem poslouchal jeho výklady jako hypnotizovaný. Daním houby rozumím. Jenom na mě dělalo dojem, že globální šaman, kterému je naše země celkem ukradená, by naslepo dělal přesně to, co naše vláda. Tudíž to není nějaký její kapric, jak jsem doufal. Sám duch doby jí našeptává, ruku vede – a míří s námi do Číny.

Když se to tak hezky pojmenuje, je to pro mě osvobozující. Protože vím, že tohle nechci. A vidím také, že za těmi pro laika nezvratitelnými ciframi a hospodářskými argumenty se skrývá jistá představa o světě, a ta vůbec není nesporná. Jak bude vypadat svět za třicet roků, nevědí dnešní šamani, kteří s duchem doby obcují, o nic víc než kdokoli jiný. Stačí si vzít jakoukoli prognózu z roku 1970 či 1980, aby člověk od jejich čarování získal odstup.

Od vytváření budoucnosti je přece politika. Když vás mocné síly cpou do pytle, tak pořád ještě dost záleží na vás, jestli tam hupsnete dobrovolně, nebo jestli jim kladete odpor. Já, poslušně hlásím, mít z Evropy Čínu nechci, nevěřím tomu, že to je nutné, a jsem si jistý, že by to nebylo dobré. Tak to totiž v nejhorším může dopadnout vždycky a nepotřebujeme k tomu stát ani českou politiku. Pokud je máme, tak jen proto, aby vyjednaly s osudem něco lepšího.