Tomáš Zahradníček: Prosím, Grebeníček opisuje!

[MF Dnes, 30.3.2011, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Dočítám si ze sněmovního protokolu únorové první čtení zákona o třetím odboji. Procházím projev bývalého předsedy KSČM, ten projev, při němž vládní poslanci bušili do lavic.

Docela se mi to líbí, čtu tam argumenty, které pokládám za pádné. Mluví mi z duše, že podle navrhovaného zákona by se dalo oceňovat i „znásilňování uniformovaných pionýrek“, až moc mi mluví z duše, protože tuhle větu jsem sem loni na podzim napsal já. Dobře si ji pamatuju, protože mi bylo po uzávěrce líto, že jsem nenašel přesnější výraz, tam přece mělo být „krojovaných pionýrek“ nebo „pionýrek ve stejnokrojích“.

Tak čtu pana Grebeníčka znovu, pomaleji. A hele, tady je moje „neurčitá definice skutkových podstat“ a tady moje námitka, že pojem „komunistický režim“ se do zákonné normy nehodí pro svoji neohraničenost. A vedle další moje věta, tentokrát v uvozovkách. Výrok je kolektivně připsán „erudovaným historikům“. Tak to děkuju pěkně.

Vidím z toho, že můj vztah s KSČM se dostal do nečekaně intimní polohy, a přemýšlím, jak se nám to vlastně přihodilo.

Zpočátku, od roku 1990, jsme si sebe vůbec nevšímali. O komunistech v politice se tehdy moc nemluvilo. Proč by také, když dva a půl roku vedl popřevratové vlády někdejší Jakešův ministr. Pamatuji si, že se mi líbil předvolební vtípek z roku 1992: „Budeš volit komunisty? Určitě. Jenom ještě nevím, v jaké straně.“ Zvláštní je, že to platí dodnes. Tenkrát jsem se jenom divil, proč to v KSČM nezabalili. A věřil rozšířené představě, že to je spolek nostalgiků, který má před sebou pár roků.

Roky plynuly a spolek pořád nezacházel na úbytě. Čítal jsem v novinách různá vysvětlení a moc se tím netrápil. Pamatuji si docela přesně, kdy jsem si KSČM poprvé pořádně všiml. Někdy na začátku roku 1998. Přišel jsem z noční služby přetažený a pustil si poslanecké interpelace. Co jsem spatřil, na mě udělalo mocný dojem. Jeden za druhým chodili k řečnickému pultu komunističtí poslanci, každý měl zpracovaný nějaký případ. Jeden nevyhovující regule pro práci dobrovolných hasičů, další špatnou práci úřadu státní správy v krajském městě a takové podobné reálné věci, každý citoval kupu podkladů a jménem dotčených občanů se obracel na vládu. Kamera chvílemi zabírala vládní lavice. Ministři dávali najevo svůj nezájem a pohrdání, s rukama v kapsách se klátili v hloučcích, zády k řečníkům si vykládali historky a telefonovali. Vy jste kluci ale hloupí, říkal jsem si v duchu. Už jsou dávno z politiky pryč, zatímco komunističtí poslanci dál interpelují. Od té doby vím to, že jedno z tajemství polistopadové úspěšné existence KSČM spočívá v tom, že tam pracují.

Všímal jsem si toho pak častěji. Chystal se nějaký zákon, v odborném tisku se proti předloze psaly polemiky, které mi připadaly velice podstatné. Pak jsem se podíval do protokolu, jak přijetí sporného zákona vypadalo. Hrůzostrašně hladce, v debatě se zveřejněnými námitkami vystoupil jediný komunista, nikdo mu neodpověděl a pak Sněmovna mlčky návrh schválila. Příkladem budiž třeba nešťastná novela památkového zákona před třemi lety. Jediným připraveným mluvčím byl tehdy - Miroslav Grebeníček. Dospěl jsem k názoru, že nikdo jiný než komunisté z naší politické reprezentace už ani necítí potřebu číst noviny a časopisy. Dvacet roků v opozici, to je ozdravná kúra, kterou lzeméně pracovitým stranám české politiky jenom přát.

Takže jsem byl na to sblížení vlastně připraven. Nedivím se tomu, že právě poslanec Grebeníček měl v debatě o zákoně o třetím odboji nejlépe připravený projev. Ani tomu, že právě on říkal kritické připomínky, které podle mého názoru v debatě měly zaznít. Jenže je tu ještě problém s formou, a to nemám za drobnost. Půjčit si bez dovolení moje pionýrky!