Tomáš Zahradníček: Na návštěvě v Kaddáfího bunkru

[MF Dnes, 25.3.2011, str. 9] - ukázat všechny fejetony

Boj je úkol, který nám Bůh ukládá, šeptal ohnivě Kaddáfí. Boj je svatý. Boj je právo. A výzva. Bez boje nás nepřítel zotročí, zdeptá a pokoří, zahubí víru i spravedlnost. Seděl jsem asi metr a půl od něho a dolehla ke mně zvláštní vůně. Směs pouštního písku, dobré kolínské, vyčiněné kůže a východních parfémů. Cítil jsem navíc, že ten člověk kolem sebe vyzařuje cosi jako magnetické záření, napsal ve vzpomínkách Wiesław Górnicki. Generál Jaruzelski ho vzal v roce 1985 s sebou do Libye, aby udělal zápis z jednání státníků mezi čtyřma očima.

Polsko patřilo stejně jako Československo v osmdesátých letech ke Kaddáfího obchodním partnerům. Plukovník ve východní Evropě kupoval zbraně a nabízel za ně ropu za výhodnou cenu. Do Varšavy přijel za Wojciechem Jaruzelským v září 1982, v době stanného práva, kdy tam nejezdily státní návštěvy ani z východního bloku. Domluvili se na další výměně ropy za zbraně. O pár let později už Polsku dohody moc výhodné nepřipadaly, zvlášť když je Velká libyjská arabská lidová socialistická džamáhíríja dodržovala jenom někdy.

Górnicki ve svých vzpomínkách cituje zoufalý dopis polských vládních vyjednavačů, že sedm kol rozhovorů s Libyjci k ničemu nevedlo, že z Poláků dělají pitomce. Ve hře byla spousta peněz a pomoci mohla jedině intervence na nejvyšší úrovni. V listopadu 1985 se tak Jaruzelski vydal do severní Afriky a jedním z cílů byl pohovor s Kaddáfím.

Vjezd do velitelské pevnosti u Tripolisu, přesněji jedné z mnoha velitelských pevností, které pro zmatení nepřátel v Libyi zřídili, chránily troje masivní závory. Potom musela auta projet šikanou ze železobetonových stěn, výjezd z ní ústil u lafet dvou tanků. Mezi nimi se vstupovalo do vojenského městečka čítajícího desítky maskovaných bunkrů a budov.

„Maskování skutečně fungovalo,“ píše Górnicki. „Náš konvoj se několikrát musel zastavit a ptát se na cestu kolemjdoucích důstojníků. Ti hned radiotelefony podávali hlášení, že se na území velitelství potulují nějací vetřelci. Pak nám ukázali špatnou cestu. Nejspíš ne ze zlého úmyslu. Patrně nikdo z nich ve skutečnosti nevěděl, kde se Kaddáfího svatyně nalézá. Desítky minut trvalo bloudění konvoje pevností, než nás vysvobodil gazík vůdcovy ochranky a dovedl nás k cíli.“

Kaddáfího sídlo zvenku vypadalo jako nenápadná dvoupatrová budova, ale o to divnější bylo uvnitř. Nebyly v něm žádné schody a ani jeden ostrý úhel. Do pater se stoupalo po úzkém chodníku neseném železobetonovou spirálou. Chodby uvnitř se měkce zatáčely, žádné nápisy ani označení. Návštěva byla po chvilce chůze labyrintem nasměrována do těch pravých dveří, jimiž se vcházelo k vůdci.

Ovšem ne snadno. Nejprve bylo třeba projít strážemi, jejichž rozmístění Górnickému připomnělo soustavu zdymadel. První předpokoj tvořila malá místnost bez nábytku, v níž stál strážce s odjištěným samopalem, za ním jediné dveře. Klíč k nim měl důstojník, který návštěvu provázel. Následovala další chodba a další strážní kukaň, opět s jediným samopalníkem s odjištěnou zbraní a dveřmi, ke kterým sám neměl klíč. Teprve ze čtvrtého takového předpokoje se vcházelo do kanceláře plukovníkových pobočníků. Příchozí v ní nejprve uvítal stařičký rezavý kulomet namířený proti vstupu. Odtud se už vcházelo do velkého sálu bez oken, kde návštěvníky přivítal Kaddáfí.

Toho dne ho od příletu viděli potřetí a Górnicki zaznamenal, že byl potřetí převlečen. Dva předchozí velitelské mundúry pro úvodní oficiality vyměnil za azurové beduínské roucho z hedvábí přepásané šarlatovým pásem ze safiánu. Na bosých nohou měl elegantní kožené sandály pošité penízky. Vyzval Poláky, ať usednou na taburetky, sám se uvelebil na jeden o kus vyšší než ostatní. „Vůdce Velké revoluce 1. září, tak zní jeden z mnoha oficiálních titulů plukovníka Kaddáfího, nejprve ukryl svou tvář ve svých pěstěných rukách, což trvalo asi minutu, a potom bez jakéhokoli zahájení, uvítání, pozdravů či poděkování řekl: Jsem přesvědčen, pane generále, že dobro a pravda zvítězí. Souhlasíte se mnou? Dobro a pravda. A spravedlnost.“

Jaruzelski obřadně poděkoval za vlídné přijetí a dodal, že by během setkání rád probral několik praktických věcí ve vztazích mezi oběma státy. Na ta slova pohlédl Kaddáfí na generála se zjevným znechucením a po chvíli řekl: „Drahý příteli, neměli bychom naše bratrské setkání začít rozborem mezinárodní situace?“ Takový návrh se hostiteli odmítnout nedal. A tak následujících 47 minut – Górnicki si to stopoval – Poláci poslouchali Kaddáfího výklad o postupující světové revoluci proti imperialismu, která už brzy zvítězí a porazí Západ i „sionistický útvar“, jak řečník důsledně nazýval Stát Izrael.

Górnicki píše, že při tom docela pochopil Kaddáfího úspěchy u arabské veřejnosti, protože rétoricky to byl bravurní výkon. Pokud člověk neměl čas chvilku popřemýšlet o slovech, působila měkce pronášená řeč podmanivě, přestože řečnický efekt oslabovalo tlumočení a adresáti byli politicky otrlí Evropané.

Na konci projevu Kaddáfí předestřel svoji vizi, jak by měla celosvětová osvobozenecká revoluce proti imperialismu dál postupovat. Že nastal čas přenést boj na území nepřátel, hlavně do Spojených států a do Velké Británie. Proti tomuto závěru se podle Górnického svědectví Jaruzelski ohradil. Nevěřil na žádné rozhovory mezi čtyřma očima a pokládal za velice pravděpodobné, že i v Kaddáfího pevnosti sledují rozmluvu další uši, a to nejen libyjské. Hostitelovo přihlášení se k teroristickým praktikám nemohl přejít jen tak.

Jaruzelského námitky Kaddáfí poslouchal se zavřenýma očima. „Dozrávala v něm vize,“ píše Górnicki. „Náhle oči otevřel a spatřil jsem docela proměněného člověka. Promluvil náhle jiným hlasem, horečným chraplavým šepotem ze sebe chrlil větu za větou. Bylo to jako kázání na hoře nebo jako vytržení, jaké prožíval Mohamed, když svým žákům diktoval první súry Koránu.

„Boj je úkol, který nám Bůh ukládá, šeptal ohnivě Kaddáfí. Boj je svatý. Boj je právo. A výzva. Bez boje nás nepřítel zotročí, zdeptá a pokoří, zahubí víru i spravedlnost. Tisíc let imperialistických zločinů proti Arabům nemůže projít bez trestu, bez spravedlivé odplaty...“ Vzrušený monolog trval dvacet minut. Pak se Kaddáfí odmlčel, oči mu vyhasly a tvář opět ukryl v dlaních.

Górnicki píše, že byl divadelním výstupem úplně okouzlen a nejraději by byl, kdyby Kaddáfí pokračoval. Jenže když pohlédl na svého šéfa, spatřil místo obvyklé kamenné tváře kyselý obličej.

„S velkým zájmem jsem vyslechl váš výklad,“ pravil po chvíli Jaruzelski. „Myslím, že bychom teď mohli přejít k dvoustranným záležitostem.“ Kaddáfí hleděl nepřítomně před sebe a chvilku trvalo, než chytil nit. „K dvoustranným záležitostem, ano. Velice si ceníme výzbroje, kterou nám dodáváte. Situace je taková, že potřebujeme dodávky zvětšit. Především protivzdušné raketové systémy. Hodně tanků. Torpédové a vyloďovací čluny. Musíme zvětšit zásoby střeliva...“

Jaruzelski ho přerušil: „Nemůžeme už dál úvěrovat vaši výzbroj.“ „Úvěrovat?“ podivil se Kaddáfí. „V jediném okamžiku,“ píše Górnicki, „se před očima proměnil z exaltovaného proroka v kupce z bazaru. Myslím, že právě kombinace obou těchto vrozených schopností mu zajistila dlouhý a spokojený život.“

Následovalo vyjednávání, v němž si Kaddáfí nechal vylíčit, jaké má Libye dluhy a jak se polská vláda marně snažila jednat o splacení. Vůdce se teatrálně rozlítil. Chování svých ministrů označil za zlovolné dílo sabotérů, které nechá druhý den zastřelit. A osobně dohlédne na vyrovnání všech závazků.

To byla slova, kvůli kterým přijeli. Věcný obsah jednání tím byl pro Poláky vyčerpán a po chvíli je přes strážní zdymadla vyprovodili ven. Večer je ještě čekalo obřadné loučení s Libyí, pořádané ve stanu postaveném v poušti. Kaddáfí na ně dorazil o hodinu a půl později. Libyjci ho nijak neomlouvali a Polákům vysvětlili, že to byl jistě záměr. Vůdce nemůže nikdy přijít přesně, aby zmátl agenty imperialismu. Tím končí Górnicki svou zprávu o cestě za Kaddáfím.

Zbývá říct pár slov na vysvětlenou o původci tohoto svědectví, které patří k nemnoha zprávám o Kaddáfím od evropských novinářů, kteří si ho v jeho sídle mohli zblízka prohlédnout.

Wiesław Górnicki (1931–1996) patřil od druhé poloviny 50. let k novinářům z východního bloku, kteří cestovali po třetím světě a psali o dekolonizaci v Asii a Africe. Jeho reportáže pařily k zajímavější části této produkce, tři z jeho knížek jsou přeloženy do češtiny: V zemi, kde roste pepř (1962), Cesta za hrstí rýže (1966) a Bambusové poselství (1983). Na podzim 1981 novinařiny nechal a přešel na Úřad vlády. Při vyhlášení stanného práva si v prosinci oblékl uniformu a v dalších letech byl jedním z nejbližších spolupracovníků generála Jaruzelského. V 80. letech mu psal většinu projevů a doprovázel ho na zahraničních cestách. V roce 1994 vydal knihu Ze vzpomínek kulhavého šerpy. V úvodu vysvětloval, že by ho nebavilo psát řádné memoáry, ale že dal na papír několik výjevů z míst, která s Jaruzelským navštívil a kam se normální smrtelníci nedostanou. Popis návštěvy u Kaddáfího sepsal na základě svých poznámek z jednání a kapitolu pojmenoval Chalífa z Tripolisu.