Tomáš Zahradníček: Filozofova starost o češtinu

[MF Dnes, 20.4.2011, str. 8] - ukázat všechny fejetony

V Brně dneska pohřbívají filozofa Zdeňka Vašíčka. Na začátku devadesátých let se vracel z exilu a na zpáteční cestě napsal článek Český diskurs. Byl to výsledek jeho uvažování o češtině a české vzdělanosti z let putování po západních univerzitách. Odnesl si poznání, že čeština jako nástroj myšlení a výuky, intelektuální práce a veřejné diskuse je nedovyvinutá.

Tehdy se - článek vyšel v létě 1991 v měsíčníku Lettre Internationale - mluvilo o všech možných reformách. Vašíček přišel s názorem, že musíme zdokonalit češtinu. Dobře se v ní odedávna básní a glosuje, hádá a vtipkuje, ale z řady historických důvodů jí chybějí zavedené formy pro přesné a ukázněné myšlení, racionální debaty.

„Nemá-li jazyk sám kázeň, musí ji mít ten, kdo jím píše, a to není zdaleka běžný případ, pochopitelně. Jaká je to radost psát volně, s odbočkami, propojovat věty a souvětí, s narážkami a víceznamně, emocionálně odstínit a významově se odmlčet! Jistěže nic proti takovéto výmluvnosti nemám, ale ta musí až jen následovat řádnou výstavbu myšlenkovou, nikoli ji předcházet či nahrazovat. Jak je to těžké, vím sám.“

S jazykem dědíme prošlapané cestičky myšlení. Je těžké si to vůbec uvědomit a ani takové uvědomění nezaručuje, že se nám podaří zbudovat trasy nové. Vašíček na to přicházel nad překlady svých studií do cizích jazyků. Zjistil, že vlastně nejdou přeložit, že se musí v angličtině, francouzštině či němčině znovu vytvořit, protože na výstavbu textu kladou tato jazyková prostředí řadu nároků, na které nemyslel, když myslel česky, a že tyto nové požadavky výkladu velice pomáhají, zpřehledňují ho a zpřesňují.

V dějinách moderního českého myšlení, psal Vašíček, najdeme řadu postav, které některou z těchto forem počeštili. Žádná hlouběji nezakořenila, ani německá inspirace Havlíčkova, ani Šaldovo francouzství, ani Peroutkův příklon k anglosaskému stylu. „Čeština si může dovolit všechny tyhle kousky, a proto k přesnosti nevede a nenutí. Nepředepisuje druh přesnosti, dosud si jej nevybrala.“

Nedostatek pravidel způsobuje, že se lidé vysilují improvizacemi. Když se budete pokaždé na křižovatce dohadovat, kdo kudy smí projíždět, nikdo daleko nedojede. Nedostatek forem a pomocných šablon ztěžuje práci, o důležitých tématech se v češtině obtížněji mluví, řečníci a posluchači (učitelé a žáci) si hůř rozumějí. Je nesnadné udržet nit, diskutovat, dokazovat. „Na neurčitosti českého diskursu se jistě projevuje popisný, neanalytický charakter češtiny. … Umožňuje vidět globálně, odkrýt netušené souvislosti, ale zato nic nedokázat.“

Svůj výklad končil Vašíček nadějně. Předpokládal, že otevření hranic přinese ustavování nového českého diskursu, v němž budeme přesněji myslet a hovořit. Po dvaceti letech k tomu lze pozorovat mnoho náběhů. Hlavně odborné jazyky společenských věd se pod vnějším tlakem proměňují skoro před očima. Také ve veřejných, řekněme novinových debatách se o něco méně vyměňují pocity a posměšky a o něco víc myšlenky a argumenty, kdo nevěří, ať se podívá do starých novin.

Však tu také Zdeněk Vašíček po návratu ze světa dvacet roků přednášel, psal a debatoval.