Tomáš Zahradníček: Korupce, panika a politika

[MF Dnes, 27.4.2011, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Filozof Václav Bělohradský měl minulý čtvrtek v Praze přednášku o naší nynější politické krizi. Zpráva o tom, co říkal, měla titulek Boj proti korupci je morálním kýčem. Chvilku jsem na to překvapeně koukal, pak jsem si dvakrát přečetl zprávu, ale moc moudrý jsem z toho nebyl. Tak jsem si našel delší článek, který o české politice napsal před měsícem do Práva. Začalo mi to konečně dávat smysl, který rozrýval moje vlastní dojmy. To je vždycky prospěšné, když člověka něco dokáže nakypřit.

Bělohradského sdělení, mám-li to shrnout, jsem porozuměl takto: politika je nástroj k veřejné správě, a tak se má také chápat a používat. O stav nástroje je samozřejmě třeba pečovat, ale vize očisty politiky, shrnutelná do sloganu boje proti korupci, začala nebezpečným způsobem opanovávat způsob, jakým se u nás o politice mluví a myslí. Pokud však přestaneme nástroj používat, protože nám připadá nedokonalý, a veškeré své konání omezíme na úvahy o jeho opravování, zbavíme se možnosti něco vůbec dělat. Jako ta paní, co doma nemá nikdy dost čisto, a tak se její život v rostoucí hygienické neuróze omezil na vytírání a luxování, které už nikdy neskončí, protože dokonale čisté pro ni vlastně už nebude nikdy nic.

Bělohradský neříká, že se nemají trestat zloději a úplatkáři, ale sféru potírání kriminality v politice pokládá za stálou vedlejší činnost, která se nesmí zaměnit s činností hlavní, s politickou správou země. S debatou o tom, jaké činnosti má vykonávat stát, obce, veřejnoprávní korporace. Jakým způsobem se mají dělat a jak se na ně budeme skládat. Když budeme žádat, aby nás v těchto otázkách zastupovali pouze jiní, lepší, čistí lidé, dokazujeme tím, že jsme nepochopili politiku a nemůžeme ji vlastně mít. Staneme se obětí rostoucí morální paniky a klienty prodavačů „morálního kýče“ - politických sil, které za hlavní bod svého programu označují boj proti korupci. To už není politika, to je antipolitika, jejíž konce můžeme vidět například v Itálii, kde Václav Bělohradský působí. Příkladů toho, že žádný antipolitický program politický svět nikdy „nevyčistí“, zato ho dokáže zničit či zprivatizovat, můžeme vedle Berlusconiho uvést dlouhou řadu.

Je-li politika nářadí, nesmíme přistoupit na výběr podle toho, kdo víc mluví proti korupci a kdo vypadá „čistěji“, ale trvat na politických kritériích, volit podle vlastního názoru na hlavní otázky obecní správy. I rezavým kladivem se při zralé úvaze a troše opatrnosti dá zatloukat.

Václav Bělohradský toto stanovisko formuloval pro potřeby sociální demokracie. Snaží se ji přesvědčit, aby se nechopila šance, která se jí nabízí a může působit lákavě, totiž upozadit kritiku vládních koncepcí a přijmout „antipolitický“ slovník o špíně a očistě. Současně vyjadřuje naději, že „tento postoj bude mít pozitivní vliv na ODS, vláčenou antipolitickými spojenci k extremismu“ - a že tedy dnešní politickou krizi přečkají oba tradiční póly české politiky a uchovají si tuto svou základní funkci.

Takhle jsem Bělohradského pochopil. Protože „morální panika“ nad zprávami z české politiky se mi rozhodně nevyhýbá, jsem mu za tento pro pacienta prospěšný diagnostický výkon velice vděčný.