Tomáš Zahradníček: Ducháček to vyřídil

[MF Dnes, 4.5.2011, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Před dvaceti roky v českých zemích nabírala na síle kampaň za znovupřipojení Podkarpatské Rusi. Čechům, kteří Listopad chápali jako návrat k masarykovským tradicím a první republice, zněl požadavek sympaticky a přirozeně. Zvlášť když ho podporovaly zprávy z obnoveného rusínského hnutí na Ukrajině, podle nichž by většina tamních obyvatel byla pro (což se později ukázalo jako zbožné přání rusínských obrozenců).

Na podzim 1991, kdy se rozpadal Sovětský svaz, byla česká média tohoto tématu plná. Miroslav Sládek vyvěsil na mukačevském hradě československou vlajku, moravští autonomisté by brali návrat Podkarpatska jako cestu k vytouženému spolkovému uspořádání země. Před uznáním Ukrajiny žádali na vládě vstřícné kroky vůči Podkarpatsku i někteří poslanci ODS a předseda lidovců Josef Lux, vlivné spolky a hnutí přijímaly usnesení, v němž žádaly, aby vláda začala konat. Vláda kampaň přetrpěla, nic v tomto směru neučinila a nová, Klausova, už měla od léta 1992 jiné starosti. Češi utíkali z jakéhokoli angažmá na východě od Moravy.

Divil jsem se dlouho, kde se u nás hned v roce 1990 vzala řada lidí, kteří nezávisle na sobě vystoupili s propracovaným historicko-právním výkladem, v němž dovozovali, že způsob předání provincie Sovětskému svazu je právně napadnutelný. Jistě, byli to lidé s vazbou k tomu kraji, ale z citů se právní argumenty nerodí samospádem. Přitom se o této otázce veřejně nemluvilo ani po válce, ani v roce 1968.

Myslím, že jsem na to přišel. Našel jsem článek, který v exilovém Svědectví vydal v roce 1981 Ivo Ducháček, čerstvě penzionovaný newyorský profesor politických věd. Vracel se v něm do posledních měsíců druhé světové války, kdy sloužil v londýnské exilové vládě. Ve Svědectví zveřejnil a komentoval soubor depeší, které na přelomu let 1944 a 1945 přijímal pro prezidenta Beneše od tajné vysílačky. Českoslovenští úředníci v nich z týlu sovětské armády popisovali důkladnou úřední organizaci projevů tamních obyvatel, kteří žádali připojení k sovětské Ukrajině. Na jejich základě oznámil na konci ledna 1945 Stalin Benešovi, že musí opravit své předchozí stanovisko, podle něhož uznal Československo v předmnichovských hranicích. Sovětsko-československá smlouva potvrzující již uskutečněnou anexi byla podepsána v červnu 1945, v lednu 1946 ji bez odporu jakožto ústavní zákon ratifikoval československý parlament.

Toto vše dokumentoval pisatel článku a očitý svědek všech těchto událostí, po návratu z Londýna významný lidovecký poslanec. Své svědectví o ratifikaci ukončil touto pasáží: Předseda lidové strany Jan Šrámek byl pro schválení ústavního zákona o odstupu Podkarpatska z dost osobitých příčin. Řekl autorovi: „Je lépe, když ústavní zákon teď odhlasuje nevolený prozatímní parlament, než aby to dělal ten příští, volený. Takhle je to celé neplatné, protože nevolené, jen jmenované Národní shromáždění nemá právo měnit ústavu.“ Tento vzkaz Ivo Ducháček po 35 letech ve Svědectví vyřídil. My tu jen musíme předpokládat, že autor, který prožil svůj dlouhý profesní život na hranicích mezi žurnalistikou, diplomacií, univerzitami a zpravodajskými službami, dobře věděl, co dělá, když napsal, co napsal. Tihle lidovci! Nestýská se nám?