Tomáš Zahradníček: Kořeny neonormalizace

[MF Dnes, 11.5.2011 , str. 8] - ukázat všechny fejetony

Před lety začala část publicistů při popisu současné politiky používat pojem „neonormalizace“. Používali ho různě, jedni pro konstatování, že po popřevratovém tvůrčím chaosu společnost dospěla do nové (staronové) všednosti, v níž věci pokračují svým zavedeným způsobem a nové (staronové) společenské hierarchie zkameněly. Jiní pojem užívají pro označení stavu, v němž se stalo pro občany opět obtížné mluvit s vládou, protože ta na věcné náměty odpovídá mlhavými ideologickými výroky. I když to nejsou slova ze slovníku státního socialismu, ale liberální demokracie a globálního kapitalismu, mají nakonec stejnou funkci, odmítnutí hovoru na nevítaná témata.

Do češtiny pojem neonormalizace přinesl před víc než deseti lety Václav Bělohradský v kritice opoziční smlouvy, v níž tehdy viděl zrod nového, „veřejným prostorem a občany pohrdajícího stylu vládnutí“. Od té doby termín v článcích esejistů a fejetonistů kulturních časopisů zdomácněl.

K úvahám o tom, jak naše časy souvisejí s normalizačními, nově vybízí také historik. Michal Pullmann v knize Konec experimentu: Přestavba a pád komunismu v Československu (viz recenzi Josefa Chuchmy v sobotní příloze MF DNES 23. 4.) končí výklad o veřejných debatách pozdní Husákovy éry otázkou, kolik je vlastně v našem novém starého. Rovnou také napovídá, že by se toho našlo velice mnoho. Není první, kdo to říká, stačí si vzpomenout, jak se od léta 1990 množily stížnosti na „staré struktury“ a jejich snadné přeplutí do popřevratových poměrů, což tehdejší řečníci chápali jako překvapivé a skandální.

Pullmann říká něco podobného, jenže z jiné perspektivy a hlavně s jiným vyzněním. Předně, pro historika nebude spojitost žádných dvou po sobě následujících období překvapivá ani skandální, to je nejvšednější úkaz v proudu dějin. Málo platné, jako se první republika víc podobala starému Rakousku než husitské éře, i když se ve veřejné debatě dvacátých let staré Rakousko vášnivě odmítalo a vzýval se „Tábor - náš program“, tak také popřevratové Československo silou setrvačnosti navazovalo víc na to Husákovo než na Masarykovo.

Na tento objev není třeba bádat, k tomu by postačila chladnokrevná úvaha. Pullmannova analýza tisku osmdesátých let základní konstatování o kontinuitě zpřesňuje. Upozorňuje totiž na mělkou strukturu předlistopadových veřejných debat, v nichž se obratným žonglováním s posvátnými slovy (socialismus, plánování) a s citáty tehdejších politických svatých dalo tvrdit prakticky cokoli. Neurčitost a mělkost takovýchto veřejných promluv umožňovaly různým lidem hlásit se veřejně pomocí těchto kódů o své zájmy. Současně však vylučovaly vážnou a věcnou politickou debatu. Politické vyjednávání se vedlo v zákulisí a hovořilo se v něm také jiným jazykem, slovníkem techniky moci. Když si uvědomíme tuto základní strukturu předlistopadové politiky, pochopíme, jak snadný byl vlastně proces, jemuž se na začátku devadesátých let říkalo „převlékání kabátů“. Stačilo si osvojit nová posvátná slova a pár citátů nových svatých, to pro veřejné příležitosti. Vnitřní, služební jazyk politiky jakožto techniky moci zůstal prakticky nezměněn.

Pěkně to ukazuje nedávná nahrávka poslankyně Kočí. Mluvila velice podobně jako před čtvrtstoletím Gustáv Husák na interní debatě v politbyru, když pochopil, že ho chtějí sesadit: „Nejsem hovno na cestě, do kterého lze kopnout. (…) Měl jsem odřezat řadu lidí, kterých jsem si vážil, proto nová taktika - odřezat mě.“

Pojem neonormalizace správně ukazuje na toto nešťastné dědictví, na rozdvojení politického jazyka na veřejná hezká slova, vlastně jakákoli, která právě letí, a na pokleslý kupecký jazyk praktické politiky, jímž se hovoří za zavřenými dveřmi. Problém je v tom, že ani v jednom z nich se nedá vést skutečná politická diskuse.