Tomáš Zahradníček: Když žena řekne ne

[MF Dnes, 25.5.2011 , str. 8] - ukázat všechny fejetony

Moc a sex chodívají ruku v ruce, píše Anna Liettiová na okraj aféry Dominiqua Strausse-Kahna v sobotním eseji v ženevském Le Temps. Vyzpovídala psychology a sexuology a ti se jenom culili: No to se ví. Autorku to dovedlo k otázce po sexuálních předpokladech vůle k moci. Článek doprovází stará karikatura, která připomíná, že se problém netýká výhradně mužů. Carevna Kateřina II. je na ní vyobrazena jako výbojná samice: odhalená ňadra a vladařské klenoty. Stojí mohutně rozkročena, jednou nohou zapřena v Rusku, druhou zrovna pokládá na Cařihrad a pod sukni jí vzhlíží osm korunovaných mužíčků. Obrázek se jmenuje Rozkrok říše.

Ve starých kulturách se moc projevovala počtem konkubín. Cestovatel Ibráhím ibn Jákúb nás zpravuje, že na konci desátého století měli významní Slované víc než dvacet žen. Křesťanská norma párového manželství se nikdy úplně neprosadila a její porušování mocnými se tiše tolerovalo. Tento stav vydržel dodnes. Jen ta šéfovská rujnost nesmí budit pohoršení. Pro veřejnost je to téma vlastně jen v okamžiku, kdy se ukáže, že přičinlivým smilníkem je morální kazatel, když se vládce svou potencí nevkusně chlubí nebo sáhne k násilí.

Dřív se to moc nerozlišovalo: svést, nebo znásilnit, v obou případech byla žena šéfem dobyta. V roce 1330 polský král Kazimír na návštěvě u své sestry ve Visegrádu znásilnil dvorní dámu Kláru Záhovou, kterou mu zamkli do komnaty. Děvče to řeklo otci a pan Felicián Záh se vrhl na uherský královský pár. Než ho stráž zabila, poranil krále a královně usekl čtyři prsty na ruce. Tělo útočníka veřejně rozčtvrtili, jeho rod vyvraždili. Přežila jen Klára, kterou zohavili a pro výstrahu ukazovali v kleci. Kazimíra se událost nedotkla, žil ještě dlouho a jeho avantýr jsou plné kroniky.

Felicián Záh byl smolař. Nejdřív přišel o rodový majetek, pak o výnosný úřad a nakonec mu zprznili dceru. Jeho útok byl sebevraždou velmože v koncích. Takových případů - chvilku jsem hledal - historie mnoho nezná. Mezi mocnými a jejich konkubínami obyčejně zela nepřekročitelná sociální propast, do níž stačilo nasypat odbytné. Dřív jako dneska. Rodiče se v koutku duše trochu diví, jak to ta jejich káča mohla v pětadvaceti dotáhnout na poradkyni náměstka, ale když zjistí, že holka má od zaměstnavatele byt, auto, školné na univerzitě pro sekretářky a astronomickou gáži, tak se v tom radši nevrtají.

Pro spravedlnost nutno dodat, že praktická slepota není zvláštností sprostého lidu, i šlechtické normy byly pružné. Když se Napoleonovi ve Varšavě zalíbila hraběnka Walewská, tak mu ji výkvět polské aristokracie včetně jejího muže obratem doručil do postele v mylném přesvědčení, že koná vlasteneckou povinnost a že Polka v císařově blízkosti bude politickým esem.

Před dvěma lety vyšla ve Francii knížka Sexus politicus, jejíž autoři zkoumali zvyklosti domácí politické elity. Obsahovala i kapitolu o DSK, jejíž obsah musel osmělit policisty váhající, nakolik mohou věřit pokojské ze Sofitelu. Autoři po rozhovorech s několika stovkami pamětníků posledního půlstoletí došli k závěru, že vláda nad lidmi a prostředky představuje „naprosté afrodiziakum“ a ponouká k „sexuálnímu obžerství“. Život politických šéfů, jak z líčení plyne, provází postelové údernictví a milostné pletky je lemují se stejnou pravidelností jako korupční aféry a volby.

Nebýt případů násilí, nestálo by to ani za řeč. Právě v této oblasti se poměry mění, a to k lepšímu. I pro největší šéfy přestává být možné dobývat ženy jakýmkoli způsobem. Jak napsali letos v březnu izraelští soudci v rozsudku nad bývalým prezidentem Moše Kacavem: „Když žena řekne ne, znamená to ne.“ Vzpomínám na vyhlazení Záhových a těším se z toho pokroku.