Tomáš Zahradníček: Soudruh od soudruha vzpomíná

[MF Dnes, 1.6.2011 , str. 8] - ukázat všechny fejetony

Nedlouho po Lubomíru Štrougalovi teď vydal paměti také jeho někdejší spolupracovník Jaromír Sedlák. Jmenují se Muž nad stolem a pojednávají o době normalizace z perspektivy vysokého státního úředníka. Jejich autor byl během sedmdesátých let postupně ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů, diplomatem a mluvčím ministerstva zahraničí, v osmdesátých letech pak pracoval pro předsedu federální vlády. Jako politický analytik na Úřadu vlády sloužil Štrougalovým nástupcům. Výslovně to v pamětech nepíše, ale můžeme předpokládat, že o místo přišel až kvůli počínajícím lustracím. Nestáhl se do ústraní, místo toho začal na jaře 1991 v sérii rozhovorů a článků svou dráhu obhajovat. Vysloužil si tím repliku Bohuslava Blažka v Respektu, který jeho výklady zredukoval na „otevřené přiznání ke zcela dobrovolné kolaboraci s StB“. V polovině devadesátých let Sedlák memoáry dopsal, ale nepodařilo se mu je vydat.

Člověk by řekl, že vzpomínky na boje mezi státním a stranickým aparátem za Husákova prezidentství, na války štrougalovců s biľakovci, které před víc než dvaceti roky skončily prohrou všech zúčastněných, jsou nevinným čtením pro pamětníky a historiky. Z recenze v Haló novinách vidím, že to tak docela není pravda. Sedlák je tam volán k pořádku, protože porušil pravidlo mlčení: „Do těch, komu jde po krku vlčí smečka, se z vlastních řad nekope. Špinavé prádlo lepší minulosti se pere až za příznivějších časů.“

Špinavým prádlem se míní popis toho, jak se ve Štrougalově okolí shromáždění reformisté snažili využít nástup Gorbačova a jak se jim v tom nevedlo. Po Listopadu štrougalovci dosedli mezi židlemi. Pro skalní komunisty, jak vidíme z Haló novin, jsou zrádci, pro osmašedesátníky normalizátoři, pro veřejnost bývalí aparátčíci, Sedlák nadto agent StB. Nepohodlná pozice, a tak chápeme, že se chopil pera a vysvětluje, že to všechno bylo složitější.

I když zase ne moc složité. Čistkami na začátku sedmdesátých let proplula část úředníků a expertů, kterým se normalizace nelíbila a říkali si, že drží pozice pro lepší budoucnost. Ta se dlouho nedostavovala, jenže ve vládních strukturách se člověk zaměstná válkami o papíry a pozice. S nástupem Gorbačova ucítili šanci, pekelili se s novými lidmi v Moskvě. Sedlák již dříve chodil pro rozumy na ambasádu USA, kde ho přijímali jako „soudruha od soudruha“, Štrougalova neformálního mluvčího. S touto rolí se pojí jeho závazek StB, který učinil v nesnázích, v nichž se ocitl v době Štrougalovy vážné nemoci. Píše, že spolupráci s tajnými hned Američanům hlásil a zprávy z rozhovorů dával nějaký čas dvojmo. Zní to realisticky, navíc to bude ověřitelné v amerických diplomatických depeších.

Za Gorbačova se chvíli zdálo, že by někdo z vládní frakce mohl nahradit Husáka v čele KSČ a muži z vlády dobýt stranický aparát. Měli plán ekonomické reformy a méně jasnou představu o reformě politické, uvažovali o návratu kousek před únor 1948, k Národní frontě bez vedoucí úlohy komunistů. Jenže z perestrojky dohromady nic nebylo, boj štrougalovců s biľakovci v rozhodujících funkcích skončil po vleklé zákopové válce vzájemným vyhlazením. Do čela strany nastoupil Miloš Jakeš a prováhal se do Listopadu. Po něm se někdejší neúspěšní reformátoři chvíli snažili o proměnu KSČ v sociální demokracii, ale ani to se jim nepovedlo. Nakonec jsou Sedlákovým největším úspěchem vydané memoáry.

Pro budoucnost to není málo. Konkrétních zpráv o předlistopadovém vládním aparátu je žalostně málo a každý svědek bude od historiků vnímavě vyslyšen. Neznamená to, že mu dají ve všem za pravdu, ale to je přece samozřejmost. Nadto se jinak čtou dnes a jinak je budou číst příští generace. Vlídněji než my pamětníci? Většinou to tak bývá.