Tomáš Zahradníček: Když vládnou zombíci

[MF Dnes, 15.6.2011, str. 14] - ukázat všechny fejetony

Je omyl si myslet, že vláda události minulých měsíců přežila. Nepřežila je, jenom kvůli atmosférické poruše zůstává viset nahoře. Už nejsou politicky živí, ale ještě ani mrtví ne, vládne sbor nemrtvých, trojbarevné družstvo zombíků.

Osmdesátiprocentní nedůvěra veřejnosti, odmítnutí hlavního vládního konceptu zaměstnavateli i zaměstnanci, to je dokonalý politický exitus. Naposledy se v takové situaci ocitl Miloš Jakeš, který svou pozici jasnozřivě popsal známým výrokem o kůlu v plotě a za pár měsíců se poroučel. Vůdci vládní koalice by se měli připodepsat a rychle ho následovat.

Nevíme, co bude, a přece o tom musíme uvažovat. Když vládnou nemrtví, může se stát cokoli. Historik tady nic nezmůže, takovou vládu zažíváme historicky prvně. Všechny známé dřívější kabinety se opíraly o něco hmatatelného, o pořádný díl veřejnosti nebo aspoň o okupační armády. Zahazuji tedy příručky historické a politologické a sahám do regálu, který jsem při psaní o politice do novin ještě nevyužil. Vytahuji knihu, kterou teď musíme číst, sborník našich sci-fi povídkářů o životech zombií a o potížích s nimi: Je dobré být mrtvý. Čtu ho a vidím, že tam všechno je.

Jaroslav Velinský píše o sklerotickém strýci, který zapomněl, že už umřel, a vracel se za ostatními do tepla: „To byl základní průser strejdovy druhý existence. Mrtvolům je přece u ledu nejlíp, jenže strejda, jak mu furt nedocházelo, že je mrtvol, se furt cpal ke kamnům a pod peřinu a navlíkal si čtyři trika, přes to dva svetry a ještě navrch zimník a gumák a na palici papáchu. A furt že je mu prej zima.“ Tohle je typický problém. Nejsou schopni si uvědomit podstatu svých problémů.

Česká sci-fi rozlišuje zombíky podle toho, jak se vyrovnávají se svým stavem. Jaroslav Mostecký zobrazuje slušné mrtváky, plaché a stydlivé, které jejich osud dovede k filozofickému nadhledu nad koloběhem života, ti lidem neškodí. Jeho světem se ale potulují také bandy zdivočelých mozkožroutů, v posmrtném rauši jsou nebezpeční a naděje na domluvu s nimi není prakticky žádná. Pozoruji naši vládu a mám dojem, že prim v ní hrají ti druzí.

Politický konflikt zombíků s živými lidmi česká sci-fi popsala s noblesním předstihem. V povídce Stanislava Švachoučka se mrtváci zamíchají mezi demonstranty a vyprovokují bitku s policií: „Nad hlavami demonstrantů se kývaly tabule. Útržkům hesel zesílených megafonem už bylo rozumět. Chraplavý hlas vykřikoval něco o právu živých na práci a nelidských pracovních podmínkách. Oba mrtváci se na sebe podívali a ušklíbli se. … Kapsy jim nadouvaly dlažební kostky a každý z nich držel v levé ruce láhev s benzínem.“

Ale nemůžu vám to všechno převyprávět, dostudujte si to samostatně. Dám jen hlavní ponaučení, které jsem si odnesl: Nemrtví nemohou zpátky do svých životů, musí se postrčit dopředu, ke konci. V politice to není takové drama, pokud je zaveden koloběh umožňující řádné politické úmrtí či znovuzrození ve volbách. Jenže všude čtu mozkožroutské komentáře, že vláda zombíků je pořád lepší než jakákoli vláda budoucí, a běhá mi z toho názoru mráz po zádech. Nerad bych je za rok viděl, jak ve funkci slaví první umřeliny.