Tomáš Zahradníček: Proč vypadá Paříž jako Paříž

[MF Dnes, 22.6.2011, str. 12] - ukázat všechny fejetony

Do konce července je na pařížské radnici k vidění výstava Paříž v době impresionistů. Vstup je zdarma a návštěvnost láme rekordy. Odpoledne a o víkendech čekejte dlouhé fronty, v nichž si Pařížané čtou knížky a noviny. Trochu zkrácenou deštěm jsem ji vystál a nelitoval. Výstava nabízí pohled na proměnu Paříže v 19. století v město, jaké každý zná od vidění. Velkou přestavbu představují dobové plány, výkresy, fotografie a soutěžní návrhy architektů. S nimi je tu vystaveno šedesát dobových obrazů a množství kreseb ze sbírek Musée d'Orsay, které je teď kvůli opravám napůl zavřené. Spojením architektonické dokumentace s uměleckými díly zobrazujícími tehdejší život velkoměsta vznikla znamenitá směs, ze které člověk pochopí, proč vlastně vypadá Paříž jako Paříž.

Velkému zásahu do podoby města předcházela desetiletí debat, z nichž se zrodila myšlenka radikální modernizace. Staré centrum bylo přelidněné, epidemie infekčních nemocí tudy šly jedna za druhou, v úzkých uličkách už tehdy vázla doprava. Prefekt Rambuteau sepsal na konci třicátých let memorandum o nezbytnosti poskytnout Pařížanům „vodu, vzduch a stín“.

Právním základem přestavby byl nový zákon z roku 1841, který zjednodušil vyvlastňování nemovitostí pro stavby ve veřejném zájmu. Tím na scénu jako hlavní aktér vstoupil stát zosobněný prefektem Haussmannem, který organizoval přestavbu v letech 1852–1870. Vyvlastňoval, nakreslil plán, určoval urbanistické a architektonické normy nového města, podle nich pak konali soukromí stavebníci.

V éře liberálního kapitalismu celá akce představovala ojedinělý zásah do vlastnický práv, od počátku budila odpor a provázelo ji množství soudních procesů, po kterých stát krok po kroku musel ze scény ustupovat. Bouřili se nejen dosavadní majitelé, nucení odprodat nemovitosti a pozemky, ale také investoři, svázaní detailními předpisy. Nové normy soukromým stavbám znemožňovaly architektonickou tvorbu, ta byla vyhrazena pro veřejné budovy. Stavebníkům se v jednotlivých zónách určovala nejen výška stavby, ale i rozměry podlaží a podoba fasády. Z té doby pochází typický pařížský dům, který je na výstavě vidět v modelu: třípatrová až pětipodlažní stavba se symetricky rozloženými „francouzskými“ okny opatřenými litinovým zábradlím. Takových se tehdy za pár roků postavily tisíce a právě ony dělají Paříž Paříží, stejnorodou a rozpoznatelnou. Navíc vytvářejí pozadí pro velké reprezentativní stavby: stačilo už jenom postavit Operu, vztyčit na bílou chrámovou kopuli na Montmartru, smontovat uprostřed Eiffelovku a město bylo hotové.

Na obrazech pařížských malířů žádnou oslavu modernizace nenajdete, ukazují její odvrácenou stranu. Degas, Manet, Van Gogh a další malují postavičky vytlačené na periferii, mezi nimiž sami žili, protože nové centrum opanovaly nadité peněženky. Také jejich majitele vidíte na kresbách, dnes už bezejmenné investory, jejichž podobenky nebudí sympatie.

Pro většinu současníků znamenal brutální zásah do města zlý sen, dvě desítky let z něho bylo staveniště, lidé tu přes noc přicházeli o existenci. Člověk si zase jednou uvědomí, že o radikálních reformách je lepší si číst v učebnicích než je zažívat na vlastní kůži a nechat si ji drhnout jménem světlých zítřků, i kdyby k nim náhodou skutečně vedly.