Tomáš Zahradníček: Ve sklepení harmatánském

[MF Dnes, 28.6.2011, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Když si chcete v Paříži pod jednou střechou prohlédnout, co vyšlo o našem kousku světa, sestupte v Latinské čtvrti do sklepení harmatánského v Rue des Écoles 16. Semestr skončil a studenti opustili město, takže v knihkupectví teď potkáte víc prodavačů než zákazníků.

Vypadá to tu spíš jako v předměstském antikvariátu než v reprezentační prodejně. Prostor vyplňují přetékající dřevěné regály, jejich obsah doplňují dva vousáči. Zajímá vás Argentina? Tady máte dva metry naučných knih a vedle dva metry beletrie. Zajímá vás africká hudba? Tu je celá stěna za kasou. Co Česká republika? No, to musíte úplně dozadu a dolů do sklepa.

Harmatán je vítr, který vane z pouště, podle něho pojmenoval Denis Pryen své nakladatelství. V sedmdesátých letech začal vydávat, co jinde odmítali jako nerentabilní: knihy edičně pracné, s exotickou tematikou, tištěné v minimálních nákladech. Zpočátku dělal deset knížek ročně, dnes Éditions L’Harmattan každou sezonu vydají víc než dva tisíce naučných titulů.

Ve sklepě starší dáma luxuje koberec. Nebojte, už to skoro mám, překřikuje vysavač. Procházím do vedlejší místnůstky, ocitám se mezi knihami o střední a východní Evropě. Je tu hned hezky vidět, jakou roli zaujímáme ve francouzském zájmu o svět: sklepní. A to jsme ve sklepě sympatických vousáčů, kteří v univerzitní čtvrti nabízejí nejobsažnější výběr knižní produkce, v níž se o nás píše.

„Nás“ si musíme myslet zeširoka, aby vůbec bylo o čem mluvit. Koutek s českou tematikou přehlédnete raz dva, větší část známe v překladech: Francoise Mayerovou, Muriel Blaive, Bernarda Michela. Vedle nich pojednání Fréderika Wehrlé o rozpadu Československa (1994), studie o osudech Junáka a Pionýra v devadesátých letech Sandrine Devauxové (2005). Není to všechno, ale skoro všechno. Ve srovnání s jakoukoli africkou zemí o patro výš to je co do šíře nabídky bída.

Naši sousedé v osudech jsou na tom podobně nebo i hůř, vyčnívá jen Rumunsko a Polsko, největší země regionu. Silné zastoupení Rumunska umocňuje jazyková příbuznost a Rumuni z ní očividně těží, chodí sem studovat, univerzity spolupracují, knižních novinek je tu hodně a vypadají zajímavě. Také u Polska hraje roli nejen váha země, ale i jazykové dovednosti, znalost francouzštiny je mezi polskými intelektuály častější než u nás.

Oddělení se jmenuje Střední a východní Evropa. To je teď náš šuplík, do něhož ve francouzském i anglickém světě knih, výzkumu a univerzitní výuky patříme. Je to celkem logické, ale ne moc praktické. Bezmála dvě desítky kultur a mnoho ostrých jazykových hranic mezi nimi. Kdo z badatelů dobře ovládne tři čtyři místní jazyky - kdo z nás na to, přátelé, má? - pořád zná jenom kousek. Prohlížím souborné knížky a připadá mi, že kulhají, buď jsou pořádně o Visegrádu, o Balkánu, nebo o Pobaltí, ale v každé je někdo šizen.

Vane Paříží harmatán mocně, ale z jiných směrů, od nás to občas jenom tak lehoulince dýchne. Žárlivost, která se tu o našince pokouší, by byla špatný rádce. Co tu vidíme, není špatné znamení. Přednostně se zkoumá, co vzrušuje a co bolí, a my teď nikoho nevzrušujeme, ale ani netrápíme, jenom sami sebe.