Tomáš Zahradníček: Krajina po bitvě o knížku

[MF Dnes, 13.7.2011, str. 12] - ukázat všechny fejetony

Od chvíle, kdy vydal v sobotní příloze Kavárna Josef Chuchma rozhovor s historikem Michalem Pullmannem, se strhla nevídaná mela. Autor knihy o perestrojce Konec experimentu v něm nadhodil několik málo slýchaných názorů, třeba když mluvil o tom, že mnoho polistopadových jevů má své kořeny v perestrojkových časech. Člověk se mohl těšit na odezvu, jakou jeho výroky vyvolají. Vyvolaly toho mnoho, ale žádnou radost z toho ten člověk po návratu z dovolené nemá.

Všechno začal Jan Rejžek. Ve svém fejetonu v Lidových novinách se pohoršil nad Pullmannovým medailonkem, který byl u rozhovoru uveřejněn: „S životopisem, jaký má on, bych byl opatrnější. Jeho otec totiž sloužil v letech 1980 až 1986 v Moskvě v Radě vzájemné hospodářské pomoci (bylo by možná zajímavé zjistit, jak na tom byl se zpravodajskými službami) a hošík studoval dva ročníky základní školy tamtéž.“

Tento výrok určil další běh debaty. Dva historici, Jan Dobeš a Vítězslav Sommer, kolegu v LN bránili s argumentem, který se nabízel, totiž že Rejžkova reakce vlastně potvrzuje tezi o tom, kolik přežívá starých struktur chování v našem novém světě. Na to se v LN ozval Jaroslav Koller a ve svém článku se pustil do druhého z polemiků, Vítězslava Sommera. Jen jednu větičku: „Místo práce, za kterou je pan Sommer placen, vystupuje na různých debatách, kde kritizuje současnou vládní politiku.“

Následovala palba z druhého kopce. Ondřej Slačálek v týdeníku A2 nazval Rejžka „ideologickou nulou z povolání“ a korunu všemu prozatím nasadil Michael Hauser v Deníku Referendum, který Pullmannovy kritiky zpsychoanalyzoval. Došel k závěru, že jsou obětí antikomunismu, který popsal jako druh infekční nemoci: „Dnešní opožděný antikomunismus můžeme přiřadit ke klasickým politickým morům 20. století.“

Musím podtrhnout, že jsem tu vybral největší šílenosti, ale když to člověk čte najednou, tak nejvíc bije do očí právě počet nečistých úderů – a to byla původně řeč o knížce! Také musím poznamenat, že nejsem duch na obláčku a že jsem se té mely nezúčastnil jenom proto, že jsem do sálu přišel pozdě, jinak bych spěchal k našim, k historikům, abych jim pomohl, když dva kolegové dostali židlí přes hlavu. To jenom pro pořádek.

Ale jdu pozdě a obhlížím vybílený lokál. Nejvíc mě udivuje, kde se schovával hostinský: editoři. Proč do tisku pouštějí hnusné osobní útoky? Nejde to odbýt tím, že články vycházely v názorových rubrikách. Tisk není samoobsluha grafomanů, ale redigovaná debata, v níž takové věci nemají mít místo. Může se psát i ostře, ale k věci. O Rejžkovi se dá říct, že se v článku zachoval jako nula, to bych hned podepsal, ale ne, že nula je. A tak dále. Lépe nám nebude, až se tu víc lidí osmělí psát osobně a sprostě, ale až se to fejetonista Lidových novin odnaučí.

Nelíbí se mi vylučovací rétorické figury: veřejně mluvit nesmí Pullmann (protože jeho otec pracoval v RVHP), Sommer (má resty v zaměstnání). Nebo ta Hauserova lékařská metafora s antikomunismem jako infekcí, která naznačuje, že názorový protivník je vlastně nemocný a je třeba ho léčit. Jsme jen krůček od vyhlášení nového karanténního hesla „S antikomunisty se nemluví“, na které by dnes podle mého odhadu slyšela velká část univerzitní mládeže, tak se nám tu poměry za osm roků vyvinuly.

Dohromady to však ukazuje tradiční obrázek intelektuální společnosti: malé skupinky kolegů kamarádů ve vypěstované shodě, vzájemně se nestýkají, nečtou, nemluví spolu. Přesvědčovat druhé nechtějí, vůbec nestojí o to, aby s nimi v něčem souhlasili, druhým mohou leda vynadat. Každý kolektiv si užívá společné osamění ve své bílé věži vysoko čnící nad okolní bažiny, obývané plazy a hmyzem.

No nic, půjdu to celé probrat s kamarády do věže.