Tomáš Zahradníček: Zákon o třetím odboji: jaký nakonec je?

[MF Dnes, 3.8.2011, str. 12] - ukázat všechny fejetony

Očenichával jsem ho s předběžnou nedůvěrou, nejspíš proto jsem příjemně překvapen a smířlivě naladěn: zákon o třetím odboji. Loňská verze ve mně vzbuzovala zoufalství, psal jsem tu proti ní dokola. Vyvolala i kolektivní protest historiků všech generací, kteří si jinak myslí o minulosti velice odlišné věci, tak byla strašidelná. V přijaté verzi z ní nezůstalo mnoho, to je moje první dobrá zpráva.

Za druhou dobrou zprávu mám způsob parlamentní rozpravy. Pročítal jsem stenozáznamy a nevěřil svým očím: učiněný klub gentlemanů. Poslanec Petr Tluchoř představoval návrh v Senátu a ve své řeči se obrátil k sociálním demokratům. Připomněl řadu jejich předchůdců, kteří se kolem roku 1948 stavěli proti nástupu komunistů. To jsem z úst představitele ODS ještě neslyšel. Chvilku jsem si při tom čtení představoval, že to není jenom obřadné cukrování bábovky před hosty, ale hlubší způsob uvažování, k němuž aspoň část české pravice při debatách o třetím odboji dospěla. Taková myšlenka se mi zalíbila a setrval jsem u ní delší dobu.

Loňská verze vycházela ze snahy poválečnou minulost roztřídit, vytvořit schéma, pomocí kterého snadno zjistíme, kdo byl hrdina. Výsledek ukázal, že to není možné, a autoři nového zákona se z toho poučili. Ubylo výčtů inspirovaných lustračním zákonem, které mj. vylučovaly všechny členy určitých organizací v čele s KSČ z nároku na uznání. Výčet poslední je oslaben klauzulí, která říká, že se každý osud nakonec musí jednotlivě prozkoumat a zvážit. Gól!

Další zlepšení je v tom, že zákon nepřináší jenom pochvalu, ale i sociální výpomoc. Kdyby se tak pomohlo několika stovkám potřebných, smiřuje mě to s jeho existencí. Musím vůbec uznat, že změn k lepšímu je tolik, že by jejich holý výčet trval ještě dlouho.

Celé zkultivování a zjemnění zákona prakticky znamená, že se tíha rozhodování přenese na posuzovatele: úředníky ministerstva obrany, kteří se budou opírat o dobrozdání historiků, dokumentaristů a archivářů. Cením si toho posunu: lepší se mi zdá otevřený zákon a přenesení sporů do jeho konkrétního uplatňování než zákon rovnou navádějící k omylům. Třetí řešení, pro něž bych byl já a podle kterého se zákony o minulosti přijímat pokud možno nemají, nenašlo v parlamentu skoro žádné zastání.

Testovacím případem při uplatňování zákona budou, jak jinak, bratři Mašínové. Získají status odbojářů? Upřímně řečeno, netuším. Zákon na jedné straně stejně jako jeho předchůdce vyzdvihuje ozbrojený odboj, na druhé straně z řad oceňovaných výslovně vylučuje lidi, kteří se dopustili zavrženíhodného jednání v situacích, v nichž se mu mohli vyhnout. Záležet bude na posuzovatelích, k jakému hodnocení se v jejich případě přikloní.

Nově zákon ustavuje etickou komisi jakožto odvolací instituci, devět členů dodají obě komory parlamentu, vláda, prezident a Rada Ústavu pro studium totalitních režimů. Na komisi se mohou obrátit lidé, kteří usoudí, že jejich žádost o uznání za odbojáře byla neprávem zamítnuta. Právo přezkoumávat kladně vyřízené žádosti komise nedostala.

Takto vymezený prostor pro odvolání by měl posuzovatele navádět k tomu, aby případy sporné, hraniční a nejisté raději zamítali a nechali v nich po odvolání žadatele konat právě etickou komisi – ale jak se praxe skutečně vyvine, uvidíme až po 17. listopadu 2011, kdy zákon vstoupí v platnost.

Hlavní závada, upozorňuji nakonec, zůstala nezměněna. Máme tu silou zákona nově stanoven jistý počet vět o historii, z nichž zdaleka ne všechny sedí, zdvořile řečeno. Historika to vystavuje nepříjemné situaci: při výzkumu se na deklaratorní zákon musí vybodnout, ale stejně ho bude strašit a mamlasové mu ho v polemikách budou otloukat o hlavu jako slovo svaté.