Tomáš Zahradníček: Skutečnost lepší, než byla

[MF Dnes, 17.8.2011, str. 12] - ukázat všechny fejetony

Tlustou knihu na druhou polovinu deštivého léta mi přivezl očarovaný kamarád. A že na mě také mocně působí, posílám virus dál. Původcem je skupina mladých emigrantů, Čechů a Slováků, kteří v letech 1948-1953 nejprve v Ženevě, potom v Londýně a nakonec v Mnichově vydávali časopis Skutečnost. A Československé dokumentační středisko Viléma Prečana, které pod názvem Hluboká stopa před časem vydalo šestisetstránkový výbor z článků Skutečnosti.

Řeknu hned, že to je zlatá žíla, velký objev a zjevení. Také hned dodám, že takové prohlášení, jakkoli upřímné, mě usvědčuje z oslovitosti, protože Skutečnost je neznámá pouze pro toho, kdo se s ní neseznámil. Od okamžiku, kdy se na počátku roku 1949 objevila první čísla, se stal časopis legendou jako příklad velké exilové politicko-kulturní revue. Nástupcem v této roli se stalo později Svědectví. Staré ročníky Skutečnosti uchovávali jejich nepočetní majitelé jako poklad, první plán na výbor z nejlepších článků se zrodil už v osmdesátých letech v exilu. Teď je dílo konečně hotové a zaslouží si velkou pozornost i pochvalu.

Jména tvůrců a autorů Skutečnosti se z velké části vytratila z obecného povědomí. Mladí rozhněvaní muži a několik žen hráli pro svůj věk v předúnorovém Československu vedlejší role jako elévové v politice, na univerzitách, v tisku. Když se po únoru 1948 potkali v exilu, bylo jim mezi dvaceti a třiceti, spojovala je vůle něco podniknout a také názor, že po zkušenostech z posledních měsíců už vedlejší role hrát nehodlají. Vyhlásili neposlušnost „starým“ politickým vůdcům rodícího se exilu, ale hlavně myšlení a politice, které podle nich všechno poválečné neštěstí završené únorem 1948 přivodily. Zoufalství z toho, jak lacino získala KSČ vládu, to bylo hlavní společné východisko tvůrců Skutečnosti. Z něj vycházelo přesvědčení, že svědkové těchto událostí jsou povinni je podrobit rozboru a vyvodit z nich přísné důsledky.

Časopisů nastupující rozhněvané generace známe z historie víc, tak si to aspoň zčásti dovedete představit: kácení model, bourání mýtů, zdrcující soudy. Tento žánr má své úskalí v tom, že se jednou nastartovaná mlátička idolů a idejí nemůže zastavit, nakonec zůstane celý svět rozmlácený na kousky a uprostřed něj stroj se schvácenou obsluhou. Přirozeně, že k tomu Skutečnost měla nakročeno, ale chránily ji dvě důležité okolnosti. Její autoři věděli, že orel much nelapá, a kvůli nutnosti obživy se brzy rozptýlili a každý čerpal podněty z jiného prostředí.

Výsledek stál za to. Se samozřejmostí, která bere čtenáři dech, vyslovovali názory o české politice, komunistické vládě a třetím odboji, o odsunu Němců a perspektivách Německa, emancipaci Slovenska, sjednocování Evropy a o dalších otázkách, k nimž se o půl století později klopýtavě dobírala česká veřejná debata. Kdo by hledal v padesátých letech nějaké podnětné předky, udělá nejlépe, když sáhne právě po Skutečnosti.

Je to pěkné a smutné zároveň. Vidíte tu záložní verzi historie padesátých let, v níž by tato nastupující generace, která už nastoupit nemohla, působila v české politice, v tisku, na univerzitách. Byla by to s nimi pěkná země, jenomže nebyla. Napsali si do Skutečnosti své a rozešli se po světě. Že se v něm neztratili, netřeba dodávat. Jména? Řeknou vám něco? Petr Hrubý, Ladislav Čerych, Zdeněk Suda, Karol Belák a pár řádek jmen dalších...