Tomáš Zahradníček: Spor českých filozofů o moskevský puč

[MF Dnes, 24.8.2011, str. 12] - ukázat všechny fejetony

Když před dvaceti roky skončil v Sovětském svazu puč a někdejší říše se začala rozpadat, rozhořel se u nás spor filozofů o pravdu. Způsobil to Václav Bělohradský článkem v zářijovém čísle měsíčníku Přítomnost, který nazval Postkomunismus i v SSSR. Napsal v něm, že komunismus nebyl cizorodý vetřelec v evropských dějinách: „Tvrdím, že komunistický stát vznikl z ducha západní filozofie, že je přirozeným vyústěním metafyziky, oné vůle založit lidský život ne na pouhém přesvědčení nebo mínění, ale na poznání pravdy...“ Konec komunistického projektu podle Bělohradského také znamenal vstup do nové éry myšlení: „Postkomunismus je také dobou post-filozofickou v tom smyslu, že se vyčerpala idea filozofie jako hledání pravdy.“ Těmito slovy začala nejvášnivější a nejdelší česká debata, jakou u nás rozpad Sovětského svazu vyvolal. Trvala bezmála půl roku, na stránkách časopisů a novin se jí zúčastnilo několik desítek filozofů, vědců, politiků, novinářů.

Přečetl jsem si ji teď z velké části znovu z dvacetiletého odstupu a dobře jsem udělal. Zjistil jsem opět, jak šálivá je lidská paměť. Ačkoliv jsem to tenkrát jako student filozofie všechno četl a sledoval, zůstal mi v hlavě pokřivený obrázek. Karikatura, podle níž se na zastánce opatrnosti ve vyhlašování filozofických pravd vrhli filozofové a hájili své hledání pravd velkých a nesporných. Když tento obrázek přehlédnete politicky a vyložíte ho škodolibě, máte karikaturu na druhou: evropský Východ prochází revoluční změnou a v Česku na to intelektuálové reagují sporem o výměr pravdy, což je od Jana Husa místní specialita, která vesměs končí obsazením země cizími vojsky.

Jenže ta diskuse se mi z odstupu zdá mnohem zajímavější a závažnější, rozehrávající velká témata: Byl komunismus uskutečněním jedné filozofie? Nebo naopak projevem „frivolního přístupu k pravdě“, státem bytostně antifilozofickým, poněvadž v něm právo tázat se a pochybovat vždy bylo přísně podřízeno politickému zájmu? Provinili se při zrodu totalitního státu filozofové a intelektuálové tím, že zpochybňovali předchozí podoby světa, nebo naopak tím, že se pod tlakem politické moci vyhýbali své povinnosti klást každému současnému světu nepříjemné otázky?

Dnes se mi zdá, že celá debata, ačkoli se v ní nejčastěji vyslovovalo jméno Platonovo a Aristotelovo, byla velice politická. Obě strany sporu, zastánci hledačství pravdy v čele s Ladislavem Hejdánkem i zastánci postmoderní skepse podporující Bělohradského, se totiž velice shodovaly v nutnosti udržet si kritický odstup od politických vlivů. Spor dvou spěchajících zástupů, které mířily – byť jinými cestami – ke stejnému cíli a srazily se na rozcestí.

Těmito slovy popisoval ve svém příspěvku Dušan Třeštík českou intelektuální krajinu dva roky po Listopadu: „V Čechách se teď dějí divné věci, lidé, kteří se považují za inteligenty, se chytili náhražek té nejkomičtější veteše, vyhrabané v zaprášené domácí knihovničce. Houfují se do bojových zástupů Božích bojovníků a udatně mávají ideologickými sukovicemi po pradědečkovi. Začíná usilovné budování dalších samozřejmostí opřených o víru statečných vyznavačů, po zemi roste na každém vršku hrad omezenosti obehnaný nenávistným stranictvím.“ Proti tomu, zejména proti tomu byly obě strany sporu o pravdu!

Moje otázka je, jak se vyslovené závazky o odstupu a kritičnosti v následujícím dvacetiletí naplňovaly. Říci hned podle šálivé paměti, že vlastně málo, to nic neváží. Prohlížím si jména tehdejších debatérů a připomínám si, že v následujících dvaceti letech skoro každý z nich udělal spoustu odborné, veřejné i učitelské práce. Proč tedy chybí spokojený výroční pocit? Nespravily by to podrobné dějiny českého intelektuálního života posledního dvacetiletí, které by nám všechno dobré připomněly?