Tomáš Zahradníček: Za Němcovou na Slovensku

[MF Dnes, 2.9.2011, str. 10] - ukázat všechny fejetony

„Tak jako u nás v Čechách k nóbl tónu patří, aby si lidé nejen z potřeby, ale více pro vyražení do lázní zajeli (to jest, kdo na to má), tak to i v Uhřích způsob,“ napsala v září 1852 Božena Němcová a vydala se do lázní. Má pravdu, řekli jsme si doma s dětmi a vydali jsme se v jejích stopách.

Němcová vyrážela z Balážských Ďarmot a zprávu o cestě ukončila v Banské Štiavnici. Jela povozem s mužem, dětmi a maďarskými přáteli. Celé tři dny tenkrát trvalo kočímu, než připravil starý vůz na cestu, nechal okovat koně, promazal kola, připevnil zákolníky, vystlal vůz senem a vyrobil pro pasažéry improvizovaný přístřešek. Další tři dny pak prožili na výpravě dlouhé necelých osmdesát kilometrů. My vyrazili z Prahy ráno, tankovali deset minut a se sto čtyřiceti koňmi pod kapotou byli na Žitném ostrově za pár hodin.

Němcová si stěžovala na zanedbanost většiny starých termálních lázní v Horních Uhrách. V tomto bodu hlásím pokrok. Ve Veľkém Mederu i Dunajské Stredě jsme potkali nová velkokapacitní koupaliště. Děti byly unesené a chtěly tam už zůstat navždycky. Po urputném boji jsme je nakonec vylovili z diskotéky v brouzdališti a spěchali dál.

Za Němcovou. Její obrázky ze života na jazykovém pomezí se zakládaly na prostém kontrastu. Co bylo maďarské, popisovala jako tlusté, lenivé, tupé a v jádru odpudivé. Co bylo slovenské, to jí připadalo štíhlé, čiperné, jiskřivé a svůdné. Kolik v tom bylo skutečného pozorování a kolik zaslepenosti? Zkoušel jsem si prohlížet svět jejíma očima, ale nefungovalo mi to.

Takhle líčila slovenského mládence, kterého potkali v sedle nad Banskou Štiavnicou: „Tak krásný, že by si ho fantazie malířova krásněji vymyslet nemohla.“ Vůbec, jeden mladý Slovák vedle druhého jsou v jejím podání důstojní divoši. Nebezpečná ženská!

V jedné věci, v té hlavní, jsem jí rozuměl dobře: také jsem pocítil celkovou svůdnost Slovenska. Byl jsem tam po delší době a nemohl se nasytit poslouchání řeči a čtení, všechno mi připadalo pěkné a zajímavé. Po celou dobu mě držel zvláštní pocit, že se bez nás mají čím dál tím lépe a mně je bez denního styku se slovenštinou čím dál smutněji. Napořád to bude druhý jazyk, v němž jsem poslouchal pohádky.

Děti rozuměly zpočátku málo, ale rychle se to lepšilo. Průvodce ve štolách hornického muzea, kde v době našeho putování do Štiavnických vrchů pršelo nejméně, udržel jejich pozornost bezmála hodinu. Měl na to impozantní vousiska, velitelskou náturu a smysl pro improvizaci, výklad o technických kouzlech starých dolů upravoval pro malé holky a částečně tlumočil do češtiny. Přijaly tu hru s nadšením a ke konci ho přerušovaly výkřiky, že chápou rovnou slovensky.

Kouzlo působilo ještě pár dní po návratu domů. Pak se rázem vytratilo a děti začaly protestovat proti slovenštině, začala jim být cizí. Musíme tak s nimi víc jezdit, slíbili jsme si a znovu si dočítali Němcové obrázky slovenské přírody: „Ať se člověk podíval, kam podíval, všude radost a krása. ... Sám musí každý vidět, aby cítil; a kdo, octnuv se v náručí vznešené matky přírody, nepocítí osvěžující její políbení, kdo nestává se v takovém okamžení zbožným, necítě než lásku, čistou lásku k veškerému stvoření - tomu darmo mluvit!“ Pořád je to tam stejné, jenom do novin už se takhle psát nemůže.