Tomáš Zahradníček: Éra odhalování

[MF Dnes, 13.9.2011 , str. 8] - ukázat všechny fejetony

Způsobil to kolega Lubomír Kopeček, který svou knihu o české politice 90. let nazval Éra nevinnosti. Podivil jsem se a přijal hru. Zjišťujeme název pro popřevratovou dobu. Moje kandidatura zní, že by se měla jmenovat „éra odhalování“.

Co se Listopadem změnilo, byla struktura veřejného prostoru. Dosavadní redakce se zbavovaly patronátů a vedle nich vznikala média nová. Na vrcholu této vlny vycházelo třikrát víc politických deníků a týdeníků než dnes. Jejich novým posláním, jak je definoval Listopad, bylo psát podle vlastního svědomí a říkat pravdu. Tím byly položeny organizační i kulturní základy a éra odhalování mohla začít.

Totiž: Jaká pravda? Čí pravda? Václav Havel se 25. února 1990 postavil na balkon paláce Kinských a tímto gestem chtěl anulovat slavný projev Klementa Gottwalda: „Mám radostnou povinnost vám dnes z téhož místa oznámit, že už zase můžeme beztrestně říkat pravdu o naší moderní historii. Proto ani mne nikdo nezavře za to, že tu řeknu pravdu.“

Toho dne zněla pravda, že únor 1948 byl ve skutečnosti puč. Za pár měsíců vydal Miroslav Dolejší svou pravdu o Listopadu a napsal v ní, že Havel je ve skutečnosti loutka tajných služeb a Židů. Následně byl odhalen Miroslav Dolejší. Desítky rozhořených polemik ho s mylnou jistotou odhalovaly jako temnou sílu starého režimu. Trvalo ještě mnoho let, než historik Prokop Tomek vydal studii o Miroslavu Dolejším a popsal osudy muže, který byl politickým vězněm v letech 1951–1960 a 1977–1985, celkem 19 let. Byl přízrakem, ale ne komunistickým.

Povšimněme si té struktury. Nejprve se odhalují pravdy spjaté s komunistickou vládou, ale vzápětí se začíná řetězit odhalování odhalovačů. Každé stanovisko si najde tribunu a každé bude odhaleno jako falešné. Jednotlivá odhalení se na sebe vrství jako plakáty na nároží, trochu vidět je jenom ten poslední, za pár dní celý počmáraný.

Výchozí široce sdílená představa, že podstatnou charakteristikou starého režimu byla prolhanost,měla své trvalé důsledky. Prvním je dodnes působící zkrat, podle nějž je třeba myslet opak.

Byla-li doba komunistické vlády cudná, je třeba se svléknout.

Druhá je stálé hledání skryté pravdy o minulosti, která by se měla ukrývat v tajných dokumentech. Čím tajnějších, tím pravdivějších. Kunderiáda ukázala, že existuje část veřejnosti věřící v magickou moc tajných spisů, takže policistovo hlášení, v němž se objevilo jméno českého spisovatele, přijala jako jeden papír, který vládne všem ostatním papírům o Milanu Kunderovi, které jsou dávno známé, a tudíž nevýznamné.

Chápat pravdu jako tajemství ukrývané mocnými tohoto světa znamená stát se nevědomým členem kultu uctívačů skrytého neznámého, což je dnes patrně nejrozšířenější vyznání.

Představa o bytostné utajenosti pravdy se od počáteční debaty o pozadí Listopadu rychle přelévala do dalších sfér. Od porevoluční agentomanie vede přímá cesta k představě o všeobecné úplatnosti, jíž jsou promořeny všechny mikrosvěty naší společnosti – kromě toho mého.

Zlo bydlí vždy u sousedů: na magistrátu, v médiích, v politice, mezi důchodci, v Brně. V Bruselu! Musíme je tam odhalovat. I tu Kopečkovu nevinnost bylo třeba obnažit jako nevhodnou. Odhalujme, i když už tušíme, že i my sami budeme jednou odhaleni.